Peníze se půjčovaly, půjčují a půjčovat budou. V dávných dobách i dnes ovšem kolem krouží žraloci připravení zakousnout se a nepustit. S lichvou mají lidé zkušenost od chvíle, kdy byly peníze vynalezeny. A možná ještě předtím. Jen se kdysi nepůjčovalo na Vánoce, ale na přežití.

Zabila Ježíše lobby penězoměnců?

Přitom je lichva od počátku na seznamu hříchů.

Odmítají ji antické autority, od Platona (427–347 př. n. l.) po Senecu (4 př. n. l.–65 n. l.), i náboženské veličiny Mojžíšem počínaje a Mohammedem konče.

I Ježíš penězoměnce a lichváře vyhání z chrámu, což je podle některých historiků důvod, proč poměrně neškodný rebel končí na kříži. Zatímco u Římanů je braní úroků upraveno zákonem, rané křesťanství je odmítá, neboť se příčí morálce i Bohu.

Svatý Jeroným (347–420) hřímá: „Není rozdílu mezi lichvářským úrokem a okradením bližního.“ Názor církve se brzy odráží i v zákonodárství světském. Úroky zapovídá kupříkladu Karel Veliký (747–814).

A to se starověké a raně středověké hospodářství ještě více méně bez peněz obejde a nevytváří podmínky pro velké půjčování

Nečisté peníze od Žida

Platí to až do 12. století, kdy se změnou charakteru hospodářství získávají peníze na významu. Lichva začíná být problém, na který reagují teologové, církve i právo.

Půjčovat si jde pořád od Židů, kterým je povoleno vykonávat pouze nečistá řemesla, tedy i půjčovat na úvěr. Sice Tóra lichvu také zakazuje, ale pouze mezi Židy, nikoli jinověrcům. Stejně se kličkuje i v církevním výkladu.

Džungle bez pravidel

Současná doba je naopak zlatou érou lichvářských žraloků, proti kterým je i nejslavnější lichvář, Shakespearův Šajlok ze hry Kupec benátský, hotový lidumil. Od letošního roku je ale situace jiná.