Tři miliony stará Lucy, která je nejstarším známým předkem člověka, uměla již chodit po dvou. Nová studie však naznačuje, že ačkoli již pevně stála na Zemi, její horní končetiny se stále ještě natahovaly k nebi a byly dobře přizpůsobeny k pohybu ve větvích stromů.
Američtí vědci v nové studii prozkoumali fotografie dlouhých kostí v Lucyiných pažích. Detailní snímky byly pořízeny pomocí počítačové tomografie. Výsledky následně porovnali s vnitřními strukturami kostí jiných fosilních hominidů, šimpanzů a moderních lidí. Objevili přitom vnitřní struktury, které naznačují, že horní končetiny měla Lucy přizpůsobeny velké zátěži.
Podobaly se pažím šimpanzů, kteří šplhají po kmenech stromů a houpají se ve větvích.
Kosti se přizpůsobují námaze
„Naše studie se opírá o principy mechanického inženýrství, které nám říkají, jak mohou objekty usnadňovat ohnutí, nebo se mu bránit,“ vysvětluje vedoucí autor studie Christopher Ruff, profesor funkční anatomie a evoluce na Johns Hopkins University School of Medicine v Baltimoru.Podle něj kosti, které potřebují podporu pro zvedání těžkých předmětů, jsou objemnější, aby vydržely vyšší námahu.
Jiné studie ukázaly, že kosti mohou zesílit i v průběhu života v reakci na vysoké zátěžové požadavky.„Je dobře prokázanou skutečností, že kostra reaguje na zatížení v proběhu života.
Zesílí, aby odolávala velkým silám, nebo naopak zeslabí, když jsou síly sníženy,“ uvedl spoluautor studie John Kappelman, paleoantropolog na University of Texas v Austinu.
Část života trávila ve větvích
Přestože Lucyina pánev a kosti nohou již podporovaly chůzi po dvou, horní polovina jejího těla byla stále adaptována pro alespoň částečný život na stromech. Strukturální proporce kostí jejích paží jsou podle vědců mnohem více přizpůsobeny šplhání než u moderních lidí.
Stejně jako šimpanzi pravděpodobně trávila velkou část času na stromech, buď ve snaze uniknout predátorům, nebo při hledání potravy.
Podle jedné z předchozích studií Lucy pravděpodobně zemřela v důsledku pádu z vysokého stromu.
Facebook
Twitter
RSS