Není to pohřební rubáš z Jeruzaléma, ale ubrus z anglického Burtonu. A obraz na něm nezachycuje podobu Ježíše Krista, nýbrž krále ze starých pověstí! Tuto neotřelou myšlenku předkládá britský antropolog David Adkins. Jaké důkazy podporují jeho hypotézu?
Za neprůstřelným sklem v katedrále svatého Jana Křtitele v italském Turíně je k vidění lněné plátno, na němž je patrný obraz nahého muže zepředu a zezadu s rukama založenýma v klíně.
Obraz vznikl neznámo jak a neznámo kde, věřící jej ale považují za posmrtný obraz Ježíše Krista, který se nějakým zázračným přičiněním božským sil vtiskl do jeho pohřebního rubáše.
Spory o pravost plátna a jeho stáří se vedou již dlouhou řadu let. Dosud však nikdo nezpochybnil, jakou historickou osobnost má plátno zachycovat. Ať už obraz vznikl zázrakem, či podvodem, je na něm Ježíš a to je neměnné.
Až nyní přichází britský antropolog David Adkins a identitu muže na plátně zpochybňuje. Dle jeho závěrů světoznámá relikvie mohla být ve skutečnosti vyrobena v anglickém Staffordshiru a tvář na ní je tváří krále z dávných anglických legend! Může svá provokativní prohlášení podložit pádnými důvody, nebo jen z rozmaru víří příliš klidné vody?
Vše začalo s Templáři
Turínské plátno není turínské nýbrž burtonské a nikdy nesloužilo k zabalení mrtvého těla. Původně to byl ubrus, který byl později použit k přikrytí alabastrového sloupu s vytesaným obrazem krále Rybáře. A právě jeho podoba je vtiskla do plátna.
„Jakmile připustíte, že se jedná o staré plátno, které se používalo k zabalení sochy pro účely skladování, je vše snadněji vysvětlitelné,“ tvrdí Akins a předkládá svou verzi událostí.
Vše začíná na počátku 14.století, kdy do Burtonu se svým pokladem dorazí Templáři, o nichž se proslýchá, že střeží Svatý grál, nejslavnější náboženskou relikvii světa.
Protože je Burton znám pro svůj alabastrový průmysl a sochy tu vznikají jako na běžícím páse, jedna taková musela logicky být vyrobena i na památku této události. Podle legend je posledním známým držitelem grálu právě král Rybář, socha by tedy měla znázorňovat jeho.
Když pak o něco později započne přestavba opatství, je socha zabalena do starého ubrusu a na několik let skončí ve sklepě.
„Pak byla vyzvednuta a znovu vystavena. Když ji však mniši přišli rozbalit, všimli si, že alabastr v zatuchlém sklepení reagoval s chemikáliemi a na starém plátně zanechal obraz Krále rybáře,“ tvrdí Akins. Jsou jeho slova pravdivá?
Jak vznikl podvod?
Mnichové si zajisté museli všimnout podoby mezi rysy Krále Rybáře napuštěnými na plátno a rysy Ježíše Krista. Vymysleli proto plán, že jej budou prezentovat jako obraz samotného Krista. Aby dílo přivedli k dokonalosti, potřísnili jej krví v místech, kde měl být Ježíš při ukřižování zraněn, a sochu, která obraz vytvořila, pro jistotu někde ukryli nebo zničili.
Odehrál příběh Turínského plátna právě takto? Akinsovu verzi překvapivě podporuje několik známých skutečností. Jednou z nich jsou například rozměry plátna. To je přibližně 4,4 metru dlouhé a 1,1 metru široké, což rozměrům ubrusu na dlouhý stůl v opatství rozhodně odpovídá. Stopy sádry nalezené na plátně zase podporují tvrzení, že do něj byla zabalena socha.
A pak je tu také radiokarbonové datování, podle kterého už dříve vědci dospěli k závěru, že se jedná o středověký podvrh. Plátno totiž mělo vzniknout mezi lety 1260 až 1390, což odpovídá časovému rámci Akinsova příběhu. Ten by pak s definitivní platností mohl potvrdit nález sochy krále Rybáře.
Stejně tak ale může být vyvrácen novými pokusy o datování, neboť to předchozí bylo před časem důsledně zpochybněno.
Facebook
Twitter
RSS