Početné procesí se pomalu blíží k jícnu sopky Bromo. Jde o indonéské Tenggery, kteří se zde chystají k neobvyklému rituálu. Když dorazí až ke kráteru, začnou kolem něj křepčit a vhazovat do něj květiny, ovoce a kuřata.

„Ó nejvyšší vulkáne, přijmi naše dary a utiš svůj hlas,“ vzývají ho kněží. Obětují Tenggeři následně sopce i jedno ze svých dětí?

Z vrcholku indonéské sopky stoupá nevelký bílý dým. „Bohové se na nás hněvají,“ děsí se obyvatelé vesnic rozesetých pod vulkánem ve východní části ostrova Jáva. Obývané jsou Tenggery, jedním z nejtajemnějších etnik na světě.

Není totiž vůbec jasné, odkud zdejší lidé pocházejí. Podle některých teorií sem kdysi dávno dorazili z Indie. Dokonce se vyskytly i názory, že jde o potomky návštěvníků z cizích světů.

Jako nejpravděpodobnější se ovšem zdá, že jde o potomky mongolského dobyvatele Čingischána (1162–1227). „Nasvědčuje tomu zejména výrazně mongoloidní fyziognomie Tenggerů,“ tvrdí badatel James Minahan.

Obyvatelé hornatých území okolo sopky Bromo navíc chovají koně, kteří jsou velmi podobní mongolskému stepnímu plemeni.

Vzývají duchy osady

Pomocníci tenggerského kněze oblékají několik nevelkých figurek podobných panenkám do batikované látky. Ve vesnici se totiž zrovna chystá obřad, při němž mají být vzýváni duchové zakladatelů osady a jejích ochránců.

„Náboženství Tenggerů je podivnou směsicí hinduismu a bráhmanismu, s výraznými prvky animismu prodchnutého navíc buddhismem,“ vysvětluje Minahan. Rituál vede kněz označovaný jako Dukun. „Přineste vesnici klid, mír a prosperitu,“ žádá přízraky známé jako cikal bakal a roh bahurekso.

Ti se během ceremonie mají vtělit do připravených figurek. Dukun je po modlitbě a poté, co je požádá o pomoc, zahrne jídlem a pitím, které skutečně začne mizet neznámo kam.

Smlouva s vulkánem

Vesničané si připravují vlajky, gongy a květiny. Chystají se totiž na výstup na vrcholek sopky Bromo. „A proč tam vlastně chodíme?“ chce vědět jedno z menších dětí. Místní stařešina mu okamžitě odpoví.

„Kdysi dávno žil princ Jaka Seger, jemuž se ne a ne narodit dítě. Odebral se proto za bohem vulkánu, aby mu pomohl. Ten souhlasil, ale vymínil si, že prvorozený syn později skončí v kráteru,“ vysvětluje vetchý muž.

Seger se ovšem rozhodne úmluvu nedodržet a s rozrůstající se rodinou se odstěhuje dál od sopky. Svého nejstaršího syna Kusuma přesto nezachrání. Když dospěje, sopka Bromo začne zničehonic chrlit žhavé magma. Jeden z vyvržených kamenů doletí až do nového Segerova domova a mladíka usmrtí.

Papírová přáníčka

Jako první přicházejí ke chřtánu vulkánu vlajkonoši. Pak následuje 27 kněží a nakonec i běžní Tenggeři. Brzy totiž bude možné sledovat úplněk. Každý dvanáctý se vesničané vydávají na vrcholek Bromo, aby zde provedli usmiřovací rituál Kesodo.

Ten se odehrává za zvuku gongu a monotónního odříkávání modliteb. „K obětování dnes postačí drůbež, rýže, kozy a okvětní lístky, v minulosti tomu tak ale nebylo,“ připomíná publicista Helmi Supriyatno.

Po Kusumově smrti se z Tenggerů stanou velcí uctívači vulkánu a shazují do něj své prvorozené syny. Děsivý zvyk jim naštěstí nevydrží moc dlouho. Dnes do kráteru místo toho posílají přáníčka. Papírky, které vynese dým do vzduchu, se pak snaží chytit. Jen ta, která se podaří lapit, se totiž údajně vyplní.