Ve francouzském klášteře se v 17. století usadí sám ďábel. V noci prý své zvrácené tužby ukájí na bezbranných jeptiškách a ve dne se zmocňuje jejich těl.

Šlo jen o případ masové hysterie sester, jak tvrdí skeptici, nebo se nebohé ženy staly obětí mužského sexuálního démona?

 

Chování Johany od Andělů (1602–1655), převorky nově založeného kláštera voršilek v Loudunu  na severozápadě Francie, se v roce 1632 začne nápadně měnit. Objevuje se u ní to, co by dnes mnozí démonologové označili za příznaky posedlosti démony.

Johana se dokonce svěřuje, že ji v noci navštěvuje sám ďábel, aby se zmocnil jejího spícího těla a její mysl infikoval těmi nejperverznějšími představami.

Žena, pro niž je čistota duše jednou z nejdůležitějších životních hodnot, propadá zoufalství a dělá vše pro to, aby se ze zajetí svých sexuálních fantazií vyprostila.

Situace dokonce dojde tak daleko, že se válí po rozpálených uhlících či ve sněhu, aby tyto hříšné představy zahnala. Jenže to nepomáhá. Naopak se projevy posedlosti rozšíří i mezi další sestry.

Pro silně věřící to musí být děsivý pohled, před kterým by leckdo uprchl k modlitbám do kostela. Ženy v klášteře se postupně zcela přestávají ovládat, propadají hysterii, lehají si na záda a vykazují všechny znaky pohlavního styku s neviditelným partnerem. Zmocňuje se jich ďábel?

Incubus v Loudunu

Sestry shodně vypovídají, že je ďábel navštěvuje v noci v jejich celách a ukájí se na nich. Spící oběti znásilňuje a za bdělého stavu jim vnucuje barvité sexuální představy.

To je naprosto charakteristický popis inkuba, mužského démona, který navštěvuje své oběti, zneužívá je a zřejmě se živí jejich energií. Víra v existenci sexuálních démonů je zejména mezi středověkými křesťany skutečně silná.

Už o pár desítek let dříve papež Inocenc VIII. (1432–1492) prohlašuje:

„Dostalo se nám na vědomost, že mnoho osob obojího pohlaví je zneužíváno pomocí zlých duchů.“ Tato slova pronáší na podporu inkvizice, neboť se má za to, že právě čarodějnice mohou na člověka seslat sexuální démony, nebo se v ně dokonce měnit!

Když se zprávy o situaci voršilek v Loudunu donesou vyšším místům církve, dostává klášterní zpovědník příkaz zahájit rituály vymítání. Souběžně s tím začíná důkladné vyšetřování. Je snad za démonické útoky v klášteře zodpovědný někdo konkrétní?

V době, kdy Francií zmítají hony na čarodějnice, se téměř s jistotou předpokládá, že ano.

Může za to kněz rebel!

Voršilky shodně vypovídají, že ďábla do jejich těla uvedl otec Urbain Grandier (1590–1634), který v obci tou dobou působí. Jindy ale zase přísahají v jeho nevinu.

Otec postupně ztrácí náklonnost svých podporovatelů, nakonec je odsouzen za čarodějnictví a popraven. Dnes se má za to, že Grandier svým způsobem k šílenství voršilek skutečně přispěl, nikoliv však prostřednictvím temné magie.

Jeho postoj k víře je značně liberální, odmítá celibát, kritizuje některé církevní hodnostáře a nebojí se opřít i do osob na nejvyšších příčkách církevní hierarchie. To mu během soudního procesu značně přitíží.

Záminku ke stíhání ovšem dává Johana od Andělů se svými záchvaty. Projevy u ní propukají krátce po jeho návštěvě.

Údajně se takto snažila Grandierovi pomstít, dalo by se totiž očekávat, že podobně jako mnoho dalších podlehla kouzlu sympatického kněze a nesmířila se s odmítnutím.

U ostatních voršilek pak zprávy o návštěvách sexuálního démona za zdmi kláštera pravděpodobně vyvolaly masovou hysterii, čímž jsou vysvětlována jejich svědectví. Byly záchvaty převorky jen nástrojem pomsty, nebo byl Grandier skutečně vinen?