Nedochází v něm k nevysvětlitelnému přemisťování věcí, nezjevují se v něm duchové, ani se v jeho útrobách sama od sebe nezhasínají a nerozsvěcují světla. Přesto ale italský zámek Miramare patří k nejděsivějším šlechtickým sídlům na světě. Jako kdyby totiž systematicky likvidoval své majitele.

Na skalnatém ostrohu zabíhajícím do zpěněných vod Jaderského moře vyrůstá honosná stavba. V roce 1856 si arcivévoda Ferdinand Maxmilián (1832–1867) začne na italském pobřeží nedaleko Terstu budovat odlehlé venkovské sídlo.

Obyvatelný je zámek už roku 1860. Na první pohled Miramare připomíná anglický Windsor. Oázou klidu a hnízdečkem lásky, jak Ferdinand Maxmilián plánuje, se však nikdy nestane.

„Půvabný zámeček Miramare obepíná šňůra podivných tragédií jako oprátka,“ uvádí Arnošt Vašíček (*1953). Je pravda, že o život záhadně přijde každý jeho vlastník?

Přináší údajně neštěstí

Potemnělým Miramarem se rozléhá děsivý ryk, z něhož tuhne v žilách krev. Dere se z úst pohledné Charlotty Belgické (1840–1927). Princezna klečí na kolenou, v zarudlých očích jí podivně blyští a prsty si rve vlasy.

Temná aureola zámku začne působit záhy po jeho dostavení. Maxmilián je rodinou odvelen do Mexika, kde končí před popravčí četou. O život tak přichází nesmírně daleko od vlasti.

Zámek totiž údajně své vlastníky nezabíjí ve svých útrobách, ale výhradně když jsou v cizině. „Jako kdyby se nechtěl umazat jejich krví a snažil se zachovávat si vnitřní čistotu,“ spekuluje publicistka Rosie Gizauskas.

Zatímco Maxmilián končí s kulkami v hrudníku, jeho krásná manželka Charlotta přijde o rozum.

Přespání rovná se smrt?

„Strávil na zámku noc, takže s ním bude brzy amen,“ šeptají si obyvatelé Terstu. Podle legendy totiž nešťastný konec potká všechny majitele, kteří se v Miramare alespoň jednou vyspí. Seznam těch, jež má mít zámek na svědomí, je více než úctyhodný.

Smrt přinese císařovně Sisi (1837–1898), jíž atentátník probodne srdce pilníkem, jejímu synovi Rudolfovi (1858–1889), jenž spáchá sebevraždu, i arcivévodovi Františku Ferdinandovi d’Este (1863–1914).

Po první světové válce získá Miramare vévoda z Aosty, který nedlouho poté umírá ve vězení.

Spí v zahradě

Před sněžně bílým zámkem stojí robustní vojenský stan. „Nikdy do Miramaru nevkročím,“ nechává se slyšet britský generál Bernard Freyberg (1889–1963).

Spojenecký velitel se totiž krátce po získání sídla doslechne o kletbě, která s ním má být spjatá. „Freyberg chtěl přežít a vrátit se domů. Pohrdl pohodlím přepychového zámku a nechal si postavit velitelský stan v přilehlém parku,“ popisuje Vašíček.

Podle něj mu jednání zachrání život. Jako jediný z vlastníků přežije. Následně přejde Miramare do rukou státu, a proto už nemůže lidem škodit.

Černá magie

Jak by ale zámek mohl na své majitele přivolat neštěstí, potažmo dokonce smrt? Podle záhadologů za to může doba, kdy je Miramare postaven. V minulosti se stavitelé často při pokládání základního kamene obraceli s žádostí o pomoc na astrology.

Ti byli z postavení nebeských těles schopni říci, zda je vhodné se do stavby pustit, či nikoli. Překrásné sídlo podle nich vzniklo ve chvíli, kdy tomu hvězdy nepřály, a proto je rezidence spjatá s neštěstím. Nabízí se ovšem ještě jiné vysvětlení.

Zámek totiž postavil rakouský architekt Karl Junker (1827–1882), který proslul svým zájmem o černou magii. Té se údajně věnoval také ve sklepeních Miramaru. Mohl jeho zdi proklít?