Červená, oranžová, zelená. Tři nejmocnější barvy ve městě. Poslouchá je kmán i pán, dají městům nezaměnitelný rytmus a zkrotí chaos, který v ulicích vládl, než se společně chopily moci.

Jak v 19. století města rostou, roste i dopravní chaos. Ulice jsou přeplněné a chodci, kteří si vykračují, kudy se jim zlíbí. Jen v Londýně během roku 1866 zemře při silničních nehodách 1102 lidí a dalších 1334 je zraněno.

„S tím je potřeba něco dělat,“ hřímají poslanci, i když hlavně proto, že mají problém dostat se skrz dopravní chaos do parlamentu.

Inspiraci k řešení najde anglický inženýr John Peake Knight (1828–1886) u železnice, kde už čtvrt století mašinfírům pomáhá semafor signalizující volnou nebo obsazenou trať. V roce 1868 navrhne jeho silniční variantu ve tvaru kříže.

Zvednutá ramena říkají Stůj, svěšená Jdi. Nastavují se klikou a za nocí a mlh je nahrazují plynové lampy s červeným a zeleným světlem. Stojí před parlamentem, kde slouží pánům poslancům, ale nevydrží dlouho.

Už po pár týdnech plynový mechanismus bouchne a vážně zraní konstábla, který semafor obsluhuje.

Přidává se žluté světlo

„Velký krok“ nakonec udělají Spojené státy, kde se první silniční semafor objevuje v roce 1912 v Salt Lake City. Dne 5. srpna 1914 se přidá Cleveland, kde je instalován první semafor, který se zbaví ramen i plynu.

Spoléhá jen na červené a zelené světlo, jehož změnu oznamuje bzučák. V roce 1920 udělá další krok bývalý detroitský dopravní policista William Potts (1883–1947), který uvolní střed křižovatky, když čtyřboký semafor zavěsí nad ni.

Navíc přidá žluté světlo, které přikazuje uvolnit křižovatku pro bezpečný přechod chodců. Ještě je sice ovládán policistou, ale za rohem už je nápad na automatické přepínání světel v pevně nastavených intervalech.

S ním přichází krátce na to Garrett Morgan (1877–1963), první černoch, který v Clevelandu vlastní automobil. Také navrhuje, aby žluté světlo upozorňovalo na změnu barev a řidiči tak měli více času reagovat.

Pražáci reptají

Evropa se přidá v roce 1924, kdy je v Berlíně na křižovatce Potsdamer Platz instalována 8,5 metru vysoká pětiboká věž, kde sedí v kabině policista a ručně přepíná světla podle aktuální situace.

Jak provoz houstne, objevují se semafory od Madridu, přes Tokio až po Prahu. U nás v roce 1927 na křižovatce Hybernské, Dlážděné a Havlíčkovy, kde ho ručně přepíná dopravní strážník.

Automatický semafor nastoupí do služby 21. ledna 1930 na Václavském náměstí a dočká se kritiky. Prý zdržuje, neboť hází červenou, i když je silnice prázdná.

Místo intervalu počítač

Následující desetiletí čeká semafory evoluce.

Světla se zvětší, aby je bylo lépe vidět, objeví se synchronizované semafory pro chodce a v roce 1953 dorazí z Mnichova slavná „zelená vlna“, umožňující řidičům projet při dodržování určité rychlosti řadu křižovatek bez zastavování.

V roce 1967 se objeví rozdělení světel pro každý pruh a směrová světla, která provoz ještě více urychlí. Mechanické semafory, které pravidelně střídaly barvy, nahradí počítačem řízená světla reagující na intenzitu provozu.