Zatímco Sovětský svaz při prvních vesmírných misí sází na psy, americká NASA důvěřuje spíše opicím. Velká spousta jich zpočátku zahyne během cesty nebo krátce po přistání. Až přijde šimpanz Ham, který se zapíše do historie.
Jsou mu dva roky, když si ho v červenci 1959 na farmě v Miami vyhlédnou zástupci Letectva Spojených států amerických. Je jedním ze 40 šimpanzích kandidátů na let do vesmíru, shromážděných na letecké základně Holloman v Novém Mexiku.
Po čase je jich už jen 18, pak 6 až nakonec zbude jen Ham. To jméno mimochodem získá až po svém úspěšném návratu na Zemi. V NASA totiž nechtějí, aby se jméno šimpanze spojovalo s případným neúspěchem.
Ono „Ham“ přitom neznamená anglický překlad slova šunka, ale zkratku laboratoře Holloman Aerospace Medical Center, přezdívané „škola pro vesmírné šimpanze“. Právě tady mají Hama připravit na misi, během které se má stát prvním hominidem ve vesmíru.
Banán nebo elektrošok
Do parády si Hama vezme neurovědec Joseph V. Brady (1922–2011). S jeho pomocí se šimpanz učí zvládnout jednoduché úkoly. Třeba mačkat tlačítka a v časovém limitu reagovat na zvuky a světla. Za včasnou reakci obdrží banán, pokud to nestihne nebo zareaguje špatně, následuje lehký elektrický šok do chodidel.
Tímto způsobem se z lidoopa stává astronaut. Jeho chvíle nadejde po roce a půl výcviku, 31. ledna 1961. Je vměstnán do bezpečnostní sedačky uvnitř samostatné tlakové kabinky, sestrojené tak, aby v ní opičák mohl dýchat i v případě, že by selhal tlak v kabině lodi.
To se posléze ukáže jako prozíravý krok. Hamovo vesmírné dobrodružství totiž od počátku provázejí problémy.
Florido, máme problém
Start z mysu Canaveral na Floridě se zpozdí o čtyři hodiny, vadný ventil kosmické lodi pustí do spalovací komory příliš kyslíku, což má za následek strmější trajektorii letu. Původně má raketa vystoupat do výšky 185 kilometrů, díky technickým problémům se ale Ham podívá až 252,7 kilometru vysoko.
Ve stavu beztíže tak místo plánovaných 4,9 minuty stráví 6,6. Celou dobu funguje perfektně. Tahá za páčky a mačká tlačítka, jak je vycvičen. Další komplikace přicházejí v momentě, kdy v kabině dojde k částečné ztrátě tlaku vzduchu.
Nebýt tlakové návratové kapse, vrátil by se Ham na Zemi jako nebožtík. I tak má ale při cestě zpět namále. Jeho kapsle dopadne doprostřed Atlantiku, dobrých 200 kilometrů od vytyčené přistávací oblasti, a záchranný vrtulník má co dělat, aby na místo dorazil včas.
Naštvou ho jen novináři
Jaký je Ham nezmar, se ukáže po otevření poklopu. Mírná dehydratace, únava a odřenina na čumáku, to jsou jediné zdravotní komplikace, které si z letu, trvajícího dohromady 16 minut a 39 sekund, odnese.
S chutí se zakousne do nabízeného jablka, rozzuří ho jen otravní novináři, kteří se kolem něj v hangáru srotí. Je to jeden malý krok pro opičáka, ale velký skok pro NASA, které se poznatky z Hamova letu náramně hodí při přípravě mise Alana Sheparda (1923–1998), který se 5. května téhož roku stane první americkým astronautem ve vesmíru.
Facebook
Twitter
RSS