Kdysi se o ní vyprávějí legendy. Slouží jako dar bohům i císařům a je tak drahá, že její cenu musí regulovat výnos panovníka. Obchodníci tají její původ a když se konečně rozšíří po světě, okamžitě si získá srdce gurmánů i vyznavačů přírodní medicíny.
Svou silnou pozici si skořice vybuduje už ve starověku. Mezi tehdejšími civilizacemi je tak ceněná, že je považována za dar vhodný nejenom pro panovníky, ale dokonce i pro samotné bohy. Obchodníci s kořením ve Středomoří jsou ale skoupí na informace. Zdroj, odkud ji získávají, hlídají jako obchodní tajemství, aby se ubránili konkurenci.
Její původ ale nedává spát antickým učencům a pouštějí se do odvážných teorií. Podle Hérodota (asi 484–425 př. n. l.) roste v Arábii a spolu s dalšími podobně žádanými rostlinami ji hlídají okřídlení hadi. Tento region jako zdroj skořice označí i další autoři, například řecký filozof Aristotelés (384–322 př. n.
l.) a vyprávějí, že obří ptáci shromažďují kousky skořicové kůry z neznámé země a používají je ke stavbě svých hnízd.
Odtud jim je pak kradou arabští obchodníci.
Ostrov plný vůně
Podle římského válečníka a filozofa Plinia staršího (?23–79) stojí tehdy římská libra (327 gramů) skořice až 1500 denárů, což je mzda za 50 měsíců práce! Výnos císaře Diokleciána (asi 244–312) o maximálních cenách udává sumu 125 denárů za libru skořice. Pro srovnání, tehdejší zemědělský dělník vydělává 25 denárů denně. Ve starověkém Egyptě je toto koření používáno k balzamování mumií.
Do Evropy se dostane díky benátským obchodníkům. Okolo poloviny 17. století přebírají Nizozemci kontrolu nad Srí Lankou, domovinou skořicovníku. Nizozemská východoindická společnost pokračuje v získávání skořice ve volné přírodě a zároveň začne rostliny pěstovat cíleně. Ze Srí Lanky přenese pěstování do Indonésie, která je dnes jedním z nejvýznamnějších světových producentů skořice.
Později v jejím pěstování a obchodování s ní pokračují Britové.
Voní, chutná, uzdravuje
Do českých zemí dorazí toto voňavé koření v 15. století. Skořice potom pokračuje ve svém triumfálním tažení po celém světě. I když je skořice a jí podobných rostlin řada druhů, nejdůležitější je skořicovník cejlonský (ten je zároveň považován za nejkvalitnější) a skořicovník čínský. Ze skořicovníků se využívá sušená vnitřní část kůry, z jiných částí rostliny se získává skořicový olej.
Asi nejvíce se skořice využívá v kuchyni. U nás ji známě hlavně ze sladkých pokrmů, ale například v asijských, jihoamerických nebo arabských zemích se přidává do masových jídel. Využívá se také při výrobě likérů a parfémů, v kosmetice i farmacii. A samozřejmě v léčitelství!
Řadí se mezi přírodní dezinfekční prostředky s účinkem proti bakteriím, plísním i virům, zlepšuje trávení a metabolismus, pomáhá udržet normální hladinu cukru v krvi. Má také zahřívací účinky, zevně je využívána například proti revmatismu.
V aromaterapii se cení její vliv na odstranění nervozity a napětí.
Facebook
Twitter
RSS