Opírá se o kmen stromu a zádumčivě louská Descartovu teorii setrvačnosti. Tu se jedno z neočesaných jablek neubrání podzimnímu větru – a spadne mu rovnou na hlavu. Kdo by ten příběh neznal? Právě se zrodila teorie gravitace!… Tak právě takto to nebylo.
Píše se rok 1726. Světu vládne posedlost tulipány, Jonathan Swift (1667–1745) vydává Gulliverovy cesty a lékař a anglikánský duchovní William Stukeley (1687–1765) jede na návštěvu svého přítele Isaaca Newtona (1643–1727).
Po obědě se posadí ke stolku v zahradě, aby si vypili čaj.
„Řekl mi, že tehdy seděl stejně jako my, ale zamyšlený. A pak ho napadla idea gravitace. Způsobil to pád jablka,“ líčí později Stukeley. Newton tedy nesedí opřený o strom a už vůbec ho netrefí malvice do hlavy. Jablko ale ve hře o přitažlivost zůstává.
Zpátky do krajin dětství
Po ulicích Londýna se válí mrtvá těla a král Karel II. Stuart (1630–1685) s rodinou prchá do Oxfordu. Anglií mezi lety 1665 až 1666 otřásá morová epidemie.
Zavřena bude i Univerzita v Cambridgi, kde Newton od roku 1661 studuje, a kde také podědí po svém profesorovi Isaacovi Barrowovi (1630–1677) pracovní místo.
Newton míří domů, na zemanskou usedlost Woolsthorpe v hrabství Lincolnshire. Sálá to tu vzpomínkami. Isaac Newton má jméno po otci, ale narodí se jako pohrobek. Až mu budou tři, matka se podruhé vdá.
Hannah si vezme reverenda Barnabase Smithe a chlapečka dá na výchovu rodičům.
Díky nim se mu dostane skvělého vzdělání. Až roku 1653 umře i druhý manžel, vezme si Hannah 10letého Isaaca k sobě. Vrátí se do Woolsthorpu. Jeden rozdíl tu bude: hoch má najednou o dvě sestry a bratra víc.
Živoucí fabrika na fyziku
Ten „morový“ návrat Newtonovi prospěje. Má čas na přemýšlení. Zapracuje na své teorii o gravitaci. Začne mu být jasné, že působí všude na Zemi – i ve vesmíru, jinak bychom přišli o Měsíc. A Newton jde ještě dál. Pochopí, že hlavní roli hraje hmotnost a vzdálenost.
Když se snoubí s jeho třemi základy pohybu – setrvačností, sílou a akcí s reakcí – stane se Newton tím, kdo na další tři století nadiktuje funkční pohled na vesmír a stane se poslední tečkou za myšlenkou, že je Slunce středobodem všeho dění.
Nebudou to ale jediné objevy dvouleté „dovolené“. Dá dohromady diferenciální počet, a když fascinovaně hledí na dva skleněné hranoly, jak rozkládají světlo do duhy, vytvoří ještě novou teorii podstaty světla a barev.
