Mezi stále nevyjasněná tajemství Skotska patří na šedesát zvláštních pevností z doby železné. Jejich valy totiž tvoří roztavené sklo! Jde o zvláštní technologii opevnění, stopy po útoku magií či o mimozemskou technologii?
Kdo byl stavitelem podivných pevností nacházejících se zejména ve středu a na severovýchodě Skotska? Proč byly upravovány tak zvláštním způsobem? Bylo roztavení zdiva cílené, nebo čistě náhodné? A jak je možné, že se navzdory několika experimentům nedaří nyní to, co zřejmě byli schopni dokázat lidé už před více než 2 000 lety? Na tyto otázky se vědcům ani badatelům nedaří odpovědět již přes dvě staletí. Možných teorií se ale vyrojila celá řada.
Stavitelé Stonehenge?
Většina odborníků se domnívá, že skleněné hrady jsou dílem Piktů, keltského kmene, který ve Skotsku žil někdy v polovině prvního tisíciletí našeho letopočtu. Stavby se ovšem rodily postupně a vnější val určitě vznikl v jiné době než tajemné zesklovatělé hradby. Někteří badatelé se proto domnívají, že opevnění mohla původně patřit příslušníkům ještě starší kultury zvoncových pohárů. Právě těm pak bývá připisována i stavba legendárního Stonehenge. Jedním z největších a nejznámějších hradišť, které má také nejvelkolepější skleněnou pevnost, je Tap O´Noth, ležící nedaleko městečka Rhynie na severovýchodě Skotska. Obranné zdi měly základnu širokou až osm metrů, jejich původní výšku ale nelze s určitostí zjistit. Předpokládá se, že se mohly tyčit až do výšky pěti metrů.
Záhada roztavených kamenů
Největší záhadou ovšem zůstává to, jak vůbec zvláštní povrch hradeb z roztavených kamenů vznikl. Jisté je jen to, že k tomu bylo zapotřebí ohromného žáru, který zřejmě trval celé hodiny. Touto otázkou se zabýval třeba již australský archeolog Vere Gordon Childe (1892–1957). Na základě archeologických výzkumů došel k názoru, že šlo o následky velkého ohně, který mohl vzniknout pouze při obléhání pevností. Předpokládal přitom, že Keltové své kamenné hradby zpevňovali dřevěnou konstrukcí, jejíž požár měl pak kameny roztavit. Na něco takového by ale zapálení hradeb nestačilo. Chemickým rozborem roztavených hornin bylo totiž zjištěno, že k roztavení kamenných valů bylo zapotřebí teploty alespoň 1100 ºC! Hradby jsou navíc roztavené rovnoměrně po celém obvodu, obléhatelé by tedy oheň museli udržovat dlouhou dobu pod palbou obránců! Někteří záhadologové se proto domnívají, že místo obyčejného ohně tu mohla účinkovat magie z dávných legend…
Přelomová stavební technologie
Co když ale roztavení hradeb nebylo následkem útoku na pevnost, ale záměrem stavitelů, kteří tak chtěli vytvořit jednolitý val, na němž by si vylámal zuby každý nájezdník? Tato teorie nakonec mezi odborníky převládla, a proto se odehrálo několik experimentů s cílem napodobit tuto dávnou stavitelskou techniku. Poprvé se o to pokusili australský archeolog V. Gordon Childe a Brit Wallace Thorneycroft již v roce 1934 a pak znovu o tři roky později. Postavili kamennou zeď proloženou a obloženou dřevem a celou stavbu zapálili. Pak neustále přidávali další palivo. Experiment se ale nezdařil. Zeď se zhroutila a navíc bylo nutné použít příliš mnoho dřeva, aby se to při stavbě kompletních hradeb vůbec vyplatilo. Druhý pokus proběhl před televizními kamerami v roce 1980, a to v rámci dokumentárního cyklu A. C. Clarka. Tentokrát se některé kameny skutečně podařilo natavit. Oba pokusy tak vlastně ukázaly, že hradby nemohly vzniknout při náhodném požáru. Jakým způsobem k tomu ale přesně došlo, nevíme dodnes. Měli dávní stavitelé k dispozici pokročilou technologii mimozemského původu, jak se domnívají někteří ufologové?
Facebook
Twitter
RSS