Lidé už si během staletí zkusí potetovat kdeco. Ruce, nohy, trup, intimní partie, hlavu i celé tělo. Jen jedno místo odolává. Oko. Dnes už to neplatí.

Tetování očního bělma se objevuje v roce 2007 v Kanadě. Spíš než o tetování jde o změnu barvy bělma, protože v tomto případě nelze vytvářet žádné vzory.

Technika spočívá v přesném vpichu injekční jehly a vstříknutí malého množství pigmentu v kapalném roztoku s antibiotiky mezi spojivku (tenká vrstva kryjící oko) a bělmo. Na jedno oko většinou stačí 4–5 vpichů a zákrok netrvá více než dvě minuty.

Problém však není rychlost, ale přesnost: „Je velmi obtížné dostat jehlu do správné vrstvy.“ Celá oblast má totiž hloubku necelý milimetr a stačí drobná odchylka, aby byly oko i zrak poškozeny, někdy i nevratně.

Navždy vyděděncem

Přestože do dnešního dne podstoupí zákrok desítky lidí po celém světě, lékaři varují. Riziko komplikací, někdy velmi bolestivých, je vysoké. U lidí citlivých na nitrooční tlak aplikovaná barva může vyvolat bolestí hlavy trvající i několik let.

Může dojít ke krvácení, infekci či alergickým reakcím a v případech, kdy infekce pronikne dovnitř oka, i úplná ztráta zraku. Zdravotní rizika navíc nejsou jediný problém. Hrozí také potíže sociální.

„Uvědomte si, že to není kérka na rameni, kterou skryjete nebo odstraníte,“ říká proslulý tatér Howie alias Luna Cobra zájemcům. „Je to natrvalo.

Barvu z bělma nikdy nedostanete ven. Už navždy budete pro většinu lidí vypadat děsivě.“ Proto vyzývá mladé, aby počkali, až budou mít práci a zajištěný život. Aby to nedělali jen proto, že vyděsit sousedku je „cool“ nápad.

„Stanete se svým způsobem sociálními vyděděnci.“ Přesto se tetování bělma údajně stává módou mezi brazilskou omladinou a v některých ruských komunitách. Navíc ho prý začínající vyžadovat některé zločinecké gangy jako důkaz příslušnosti a věrnosti.