Věda mýtů zbavená: Zkrotíme kulový blesk?

V dobách „kralování“ Newtona, Einsteina nebo Hawkinga dokázala věda rozluštit mnohé. Stále však existují fenomény, které odolávají i moderním poznatkům. Anebo už ne?

Jedním z „pomníčků“, před kterým i současní odborníci museli sklonit hlavu, je kulový blesk. Žhavá elektrizující koule velikosti většího pomeranče, nebo i fotbalového míče, je nevypočitatelný a také velmi těžko uměle vyrobitelný úkaz. Nabízí se proto otázka… „Existuje tento vůbec?“

Zaražení Britové…

Pozorování záhadného meteorologického jevu má přitom kořeny v rané historii. Zmínky o světelných koulích bílé, žluté, ale také červené nebo modrofialové barvy lze objevit už v legendách jihoamerických indiánů náležících k etnické skupině zvané Mapučové.

Vůbec nejstarší písemný zápis se pojí s rokem 1195, kdy anglický mnich popsal „hustý a tmavý mrak, ze kterého se směrem k řece zřítila ohnivá koule“. O pár století později o sobě dal kulový blesk vědět znovu, tentokrát v anglickém hrabství Devonshire.

Roku 1638 totiž do místního kostela vlétla „žhavá koule“, která si vyžádala čtyři životy a 60 zraněných. Stalo se tak nedlouho po úderu blesku…

Carovo svědectví

O dvě století později se tragédie opakovala, tentokrát však přírodní anomálii nahlásila skupinka britských námořníků, která spatřila hned tři zářivé útočníky mířící směrem k jejich lodi. Nečekaný útok následně nepřežili dva členové posádky.

V minulosti proto byly kulové blesky často vnímány jako boží trest. Za svědka nevysvětlitelného jevu se považoval i car Mikuláš II. (1868–1918), jenž měl oslnivý záblesk údajně spatřit coby malé dítě při jedné z návštěv kostela v Petrohradě.

(Ne)bezpečná žárovka

Dochovaných záznamů o „(v)pádu“ kulového blesku se od samotných počátků lidské historie podařilo shromáždit kolem 10 000. Jeho výskyt je však těžko předvídatelný, což vědcům značně komplikuje měření jeho fyzikálních vlastností.

Hon za jeho mocí a tajemstvím ale dokázala podnítit neuvěřitelná síla, kterou vládne. Kůrou stromu prý dokáže projet stejně snadno jako nůž máslem, okenní tabulky během pár vteřin promění v bezbarvou kapalinu. Nemluvě o rizicích, která představuje pro člověka.

Hromy a blesky?

Zatímco Benjamin Franklin (1706–1790) nebo Nikola Tesla (1856–1943) se věnovali bleskům, nejasnosti okolo „žhavé koule“ neunikly pozornosti sovětského experimentálního fyzika Pjotra Leonidoviče Kapicy (1894–1984). Ten kulový blesk označil za plazmatický útvar, k jehož vzniku dochází v průběhu bouřky vlivem silného elektromagnetického záření.

Zdá se to jako jednoduché a logické, ale není… Kapicova teorie totiž neposkytuje odpověď na další velice důležitou otázku, a sice proč se přírodní fenomén vyskytuje také za jasného počasí.

Šálení smyslů?

Ačkoli existují teorie, že je „žhavé těleso“ pouze „halucinací“ způsobenou magnetickým polem, které doprovází určité typy blesků, značná část vědecké populace věří, že je kulový blesk skutečný. Za příčinu jeho vzniku považuje následek rány běžného blesku do zemského povrchu.

Ve většině půd lze nalézt křemík, jehož sloučeniny dokážou pojmout značné množství energie. Pokud dojde k zásahu bleskem, začne se oxid křemičitý v půdním podloží řetězit a posléze vytvářet strukturu z nanovláken – nápadně podobnou chomáčku vaty.

„Rozbuška“ v podobě křemíkových částic však s postupem času ztrácí tepelnou i světelnou energii, což znamená, že hoří a svítí. Ve chvíli, kdy se energie vypaří, kulový blesk zmizí. A onen nevyzpytatelný pohyb? Ten je přisuzován skutečnosti, že „chomáček vaty“ má podobnou hustotu jako vzduch, který ho obklopuje.

Náhoda na videu

Teorii o křemíku potvrdila také událost z roku 2012, kdy se vědcům z Northwest Normal University v Číně podařilo kulový blesk náhodně zaznamenat na videozáznam při plánovaném pozorování blesků. Záhadná koule se objevila ihned po úderu, její vodorovný let probíhal v horizontálním směru zhruba 10 metrů.

S pomocí spektrometru se v přírodním fenoménu podařilo detekovat křemík, železo a vápník – přičemž všechny prvky vědci následně detekovali i v místní půdě.

Světelný ping-pong

Ve snaze přijít jedné z největších vědeckých záhad na kloub se experti rozhodli kulový blesk uměle vytvořit. Jeden z prvních pokusů se pojí s rokem 2006, kdy odborníci z Tel Avivu vytvořili laboratorní verzi záhadného úkazu s pomocí mikrovlnného paprsku.

O rok později uspěla i dvojice brazilských odborníků Antonio Pavao a Gerson Paiva. Z jejich snažení vzešel kulový blesk o velikosti ping-pongového míčku, který po laboratoři na půdě Federální univerzity v Pernambucu poletovat přesně osm sekund.

Vyvolali jej tak, že mezi dvě elektrody vložili křemíkovou destičku silnou zhruba 0,3 milimetru. Z napětí o velikosti 140 ampérů vzešel elektrický proud, který se seskupil v obláčky silikonových částic, z nichž se utvořily žhnoucí, lehce ochmýřené modrobílé kuličky.

„Vypadaly jako živé,“ uvedl v minulosti Pavao. Zároveň dodal, že teplota kulových blesků činila cca 1700 °C. Byly tedy schopné roztavit plast a propálit Paivovy džíny.

Od analýzy k úspěchu

Existuje ovšem hypotéza, která se na kulový blesk dívá ze zcela jiného úhlu pohledu. V jejím rámci došlo v roce 2013 k podrobné analýze míst, kde se přírodní jev vyskytoval nejčastěji – tedy v letadlech a rodinných domech.

Nejvíce pozornosti ovšem vědecký tým věnoval jeho atypické schopnosti procházet skleněnými předměty, zejména okenními tabulkami. Právě ty jsou totiž podle doktora Johna Lowkeho důvodem, proč je možné kulový blesk vůbec zahlédnout.

Teorii máme, co praxe?

„Kulové blesky vznikají, když se vně okna nakumuluje proud iontů. Vzniklé elektrické pole pak excituje molekuly, které vytvoří elektrický výboj v podobě koule,“ uvedl. Společně se se svým týmem proto rozhodl tento model propočítat.

Elektrické částice by se opravdu mohly chovat tak, jak bylo vypočítáno, přičemž by došlo ke vzniku elektrizující koule. Veškeré závěry ale byly pouze v rovině teoretické. „Důkazem bude teprve to, až se nám podaří kulový blesk vytvořit laboratorně. A to podle teorie, se kterou pracujeme,“ dodal Lowke na adresu výzkumu.

Hra světla a vzduchu?

A pak je tu ještě teorie z roku 2019, která dává fenomén do souvislosti se světlem a stlačeným vzduchem – jejím autorem je pracovník Ruské akademie věd Vladimir Torchigin. Podle jeho poznatků jsou podivné koule dávány do souvislosti s bleskem zcela mylně. Mělo by se totiž jednat o stlačený vzduch, ve kterém se běžné bílé světlo otáčí všemi různými směry.

Zatímco některé z koulí rychle mizí, a to z důvodu akutního nedostatku světla či vlivem neuzavřeného vzduchového povrchu bublin, některé by mohly vydržet o kousek déle – a právě to by mohl být onen záhadný kulový blesk.

Ačkoli Torchigin své poznatky podložil také řadou fyzických modelů, stále zůstává v jeho verzi několik bílých míst, která bude muset věda v budoucnosti vyplnit…