S prvním odvšivovacím hřebenem se vyčesává už před 3500 lety u Mrtvého moře, před stovkami let se procedura stane vděčným tématem bohémských umělců. Drbeme se napříč epochami, mění se jen způsob a metody boje s „nepřítelem.“
Existuje jich na 500 různých druhů. Pro člověka jsou však nepřítelem pouze tři – veš dětská, veš šatní a veš muňka. I když mají pověst nepřekonatelného školního strašáka, kvůli kterému rozhlas „chrčí“ v jednom kuse, jejich tuhý kořínek je provede napříč historií. Nejen, že hyzdí dlouhé dívčí lokny, neváhají se vetřít ani na bojiště. Zmapujte s EPOCHOU jejich cestu.
Parťák k bádání
Dříve se s vešmi potýká převážně člověk vzpřímený (Homo erectus). Podle genetiků má k přenosu na jeho moudřejší verzi, tedy člověka rozumného (Homo sapiens sapiens), dojít někdy v dobách před 25–30 tisíci lety, pravděpodobně bojem nebo obyčejnou krádeží zvířecích kůží. Pro vědce je jejich samotná existence darem z nebes. Genom vši totiž umožňuje nahlédnout do složité historie lidské evoluce. Za nejstarší nalezené vší vajíčko je považováno to z druhu vši dětské (Pediculus capitis) nalezené ve vlasech člověka žijícího před 9 000 lety.
Honička na francouzském dvoře
Jak víc se sblížit se svou drahou polovičkou než při vzájemném vybírání vší? Kdysi dávno, kvůli nezbedným potvůrkám netrpí jen děti ve školních lavicích. S vešmi se potýkají na francouzských dvorech nejen dámy, ale především pánové. Počátkem 17. století, s vládou Ludvíka XIV. (1638–1715) se totiž ve velkém začínají nosit paruky. Už nejde jen o nutnost, která má zakrýt nechtěnou lysinu. Teď jde o módní doplněk určující styl. Navíc pomáhá pánům i s nedostatečnou hygienou. Je to ale právě špína a teplé prostředí, ve kterém mají vši doslova pré. Panovníkům pobíhají kšticí sem a tam, jejich „lov“ je partnerskou zábavou.
Ničitelka armád
Z vyhřátých ložnic se přesouvají na bitevní pole. Přelézáním totiž dokáže veš šatní (Pediculus humanus) odrovnat Napoleonovu (1769–1821) armádu při tažení do Ruska. Alespoň podle vědců z marseilleské Université de la Méditeranée. Když je roku 2001 ve Vilniusu objeven masový hrob, jsou kosterní pozůstatky okamžitě podrobeny zkoumání. Spolu s nimi vědci strčí pod lupu i těla vší, která jsou součástí objevu. K překvapení všech vykazují oba vzorky DNA mikroorganismů způsobujících skvrnitý tyfus a zákopovou horečku. Právě tyto smrtelné choroby, které veš přenáší, skolí víc mužů, než kdejaká krvavá řež. Z půl milionu vojáků se z tažení do litevské metropole vrátí pouhých 25 000.
Mrňous pod lupou
Jak vlastně vypadá takový vší život? Když se veš rozhodne přesídlit z teplé čepice na hlavu nic netušícího školáka, začíná boj s úporným svěděním. Chytí totiž přímo rozmnožovací apetit, při kterém zvládnou za 3–5 týdnů naklást okolo 150 vajíček. Energii získávají sáním krve. Larvy a dospělci se musí takto krmit minimálně 3krát denně. K tomu, aby je rodiče navždy zahnali do pekel, používají nejrůznější škálu přípravků, a nakonec poctivě vyčesávají. Ideálně 2–3krát týdně. Jde ale o pořádnou zkoušku dětské trpělivosti.
Facebook
Twitter
Google+
RSS