Mnoho lidí dnes sní o životě v bohatství, o drahých autech a plavbách luxusní milionářskou jachtou. Před několika tisíci lety však měli lidé zcela jiné ambice. Vytoužený život byl ten posmrtný a „člun milionů“ měl zcela jiný význam.

Ve starém Egyptě je Slunce odpradávna považováno za vševládnoucí zdroj života a síly, ostatně jako ve všech mytologiích po celém světě.

Ovšem v parném egyptském podnebí je extrémně důležité mít se zadobře s tím, kdo Slunci vládne, aby se žhnoucí paprsky neproměnily ve smrt. Tím jediným a pravým je bůh Re, nebo také Ra, v překladu jednoduše Slunce.

Je vůbec nejvýše postaveným božstvem ve staroegyptském panteonu. Jako většina slunečních božstev je i Re všudypřítomný a oplývá nebývalou mocí. Je to právě Re, kdo je zodpovědný za dobrou sklizeň, která má odolat pravidelným nilským záplavám.

Za denního světla

Kromě samotného Slunce má Re na starost také tok času. Ovládá dny, měsíce a celá roční období. Již v Egyptě je den rozdělen na 24 hodin, přičemž si Egypťané představují konkrétní cestu, jakou bůh Re v jednotlivé hodiny vykonává.

Během dvanácti hodin denního světla putuje po nebi od východu k západu ve své sluneční bárce. Denní bárce se říká „mandžet“ a jeho spolucestujícími jsou bůh plodnosti a zemřelých Osiris a Cheprer ztotožňovaný s broukem skarabeem.

Pouť za bílého dne je považovaná za cestu tělem bohyně oblohy Nut, která Rea navečer znovu porodí v rudých barvách soumraku.

Putování temnotou

Naopak noční dvanáctihodinovou cestu absolvuje Re v lodi zvané „mesketet“, tedy „člun milionů“. Čeká ho cesta do podsvětí Duat, kde noc co noc bojuje s mytologickým hadem Apopem ztělesňujícím chaos.

Re naštěstí pro celý svět vždy zvítězí, a tak může každé ráno znovu vyjít slunce. Ani putování Duatem nepodstupuje bůh sám. Na této cestě ho doprovází jeho potomci a zemřelí panovníci.

Stanout na bárce po boku nejvyššího boha je pro egyptské faraony synonymem vrcholného úspěchu, a tak jsou ochotni se putování účastnit klidně i jako sloužící.

Ne nadarmo mají egyptští králové od poloviny třetího tisíciletí před Kristem přídomek „sa Re“, tedy „syn Reův“.

Cesta je cíl

Rea na vyobrazeních poznáte podle lidské podoby s beraní nebo sokolí hlavou zdobenou slunečním kotoučem.

Hlavním kultovním centrem je Héliopole, dnešní předměstí Káhiry, a středobodem Reova kultu je posvátný kámen zvaný Benben. Možná se můžeme ptát, co nám dokáže Re připomínat v dnešní době s odstupem čtyř tisíc let?

Na symbolické rovině rozhodně to, že každý úsek cesty, kterou ve svém životě podstupujeme, má svůj hluboký význam a nemůže být opomenut. Každá hodina našeho putování je zároveň jeho nedílnou součástí a všechno má svůj čas.