Geneticky modifikované organismy (GMO) vzbuzují řadu kontroverzí. To, co si však většina spotřebitelů neuvědomuje, je skutečnost, že se nejde o nový fenomén. Většina plodin, které člověk pěstuje, byla geneticky modifikována již před tisící lety a zásadně se liší od svých divokých předků.
1. Stejný předek mnoha druhů!
Co: kapusta, zelí, květák a další kultivary
Předchůdce: brukev zelná (Brassica oleracea)
Co mají společné zelí, brokolice nebo květák? Ani jeden z těchto oblíbených druhů zeleniny ve volné přírodě neexistuje. Všechny jsou výsledkem cílené kultivace a pocházejí z brukve zelné, dvouleté vysoké byliny původem ze Středomoří, kde roste na vápencových útesech. V prvním roce vytváří růžici velkých, tlustých, šťavnatých listů, které slouží k uchování vody a živin. V druhém roce tyto živiny využívá, aby vyhnala stvol vysoký 1–2 metry, který nese četné žluté květy.
Během tisíců let, kdy je brukev zelná pěstována jako zelenina, byly vyšlechtěny různé poddruhy. Všechny jsou však vytvořeny modifikací genů, které řídí, jak rostlina roste. Výběr rostlin s většími listy vedl kolem 5. století př. n. l. ke vzniku toho, co dnes známe jako kapustu (Brassica oleracea convar. acephala).
Později lidé začali preferovat rostliny, které měly velký počet listů těsně zabalených do pupenu v horní části stonku, takže tyto rostliny byly dále cíleně zvýhodňovány, až se někdy kolem 1. století objevilo zelí (Brassica oleracea convar. capitata).
Ve stejné době dala na úzermí dnešního Německa preference variant s tlustším stonkem vzniknout kedlubně (Brassica oleracea convar. gongylodes).
Další varianty jsou pak podstatně mladší. Květák (Brassica oleracea convar. botrytis) se objevuje v 15. století, brokolice (Brassica oleracea var. italica) ještě o 100 let později a růžičková kapusta (Brassica oleracea convar. gemmifera) až v 18. století.
2. Kdo má přes 1200 kultivarů?
Co: meloun vodní (botanicky lubenice obecná, Citrullus lanatus var. lanatus)
Předchůdce: Citrullus ecirrhosus
Oblíbené letní pochutnání, vodní meloun, je jedním z nejvíc modifikovaných druhů zeleniny v lidské historii. Genetická analýza vystopovala nejstaršího známého předka až v rostlině Citrullus ecirrhosus, pouštní trvalce z čeledi tykvovitých (Cucurbitaceae), která roste na území Namibie a Jihoafrické republiky. Na jejích plodech byste si nicméně příliš nepochutnali. Mají tvrdou, bílou, výrazně hořkou dužinu.
Důkazy o pěstování vodního melounu v údolí Nilu pocházejí už z 2. tisíciletí př. n. l. a semena melounu byla nalezena i v hrobce faraona Tutanchamona (vládl asi 1332–1323 př. n. l.). Ve Středomoří je jeho rozšiřování spojené s nástupem islámu. V 7. století se vodní meloun dostává do Indie a v 10. století do Číny. Ve stejné době jako Čína se s melouny prostřednictvím Maurů na Pyrenejském poloostrově seznamuje i křesťanská Evropa.
Poté, co se melouny dostaly do Asie a Evropy, stávají se dužnatějšími, sladšími a jsou i větší. Proti původním melounům, které z většiny tvořila semena a které vážily pouhých 80 gramů, tvoří moderní melouny až z 91,5 % voda a v průměru váží 2–8 kilogramů. Po tisíciletích kultivování se tak průměrná hmotnost zvýšila přibližně 1680krát. V současnosti existuje více než 1200 kultivarů a stále vznikají nové. Jejich hmotnost se pak může pohybovat v rozmezíí méně než 1 kilogram až po více než 90 kilogramů. Nejtěžší zaznamenaný meloun vážil 159 kilogramů.
Dužina melounů může být nejen sytě červená, ale i růžová, oranžová, žlutá nebo bílá.
3. Vděčí jí civilizace za svůj vznik?
Co: pšenice (Triticum)
Předchůdce: plané trávy
Kultivace pšenice odstartovala dlouho před zaznamenanou historií. Ve skutečnosti začala, když se při neolitické revoluci začali lovci a sběrači usazovat a přecházet k zemědělství. Pšenice byla jedním z prvních a nedůležitějších plodin, které byly v té době pěstovány. První lidská sídla se soustřeďovala v oblastech v oblasti tzv. Úrodného půlměsíce, který se táhne od afrického Nilu na západě, přes Východní Středomoří, Mezopotamskou nížinu a dále podél řek Eufratu a Tigridu, kde byly vhodné podmínky pro pěstování této plodiny.
První nálezy obilovin pocházejí z období 16 000 př. n. l. Důkazy o kultivování jsou podstatně mladší a pocházejí z Východního Středomoří z doby kolem roku 9600 př. n. l. Mimo Úrodný půlměsíc se pak pšenice dostává přibližně po roce 8000 př. n. l.
Zpočátku byli pravěcí lidé spokojeni se sběrem rozptýlených semen divokých trav. Poté, co se usadili, začali dávat přednost sklízení a opakovanému setí zrn. Tato kultivace a křížení s dalšími divokými travami vedla postupně k vytvoření domácích druhů.
První formou pšenice byla jednozrnka. Křížením s trávou Aegilops speltoides vznikla pšenice dvouzrnka, která má místo obvyklých dvou chromozomů čtyři. Dalším křížením s divokou trávou Aegilops squarrosa vzniká patrně již před 9000 lety moderní pšenice setá, která má šest chromozomů.
Vyšlechtěné pšenice se od svých předchůdců liší velikostí semen i nutriční hodnotou. Nejvýznamnějším rysem kultivované pšenice je však změna, kdy semena zůstávají v klasech, místo aby se snadno uvolňovaly a šířily větrem. To zefektivnilo její sklizeň.
Facebook
Twitter
Google+
RSS