Rychlé radiové záblesky jsou i po letech zkoumání velkou záhadou. V poslední době se ale vědcům podařilo poznat je o něco lépe.

U jednoho byl vůbec poprvé zaznamenán pravidelný cyklus a u několika dalších signálů byl lokalizován jejich zdroj!

Rok 2020 bude zřejmě přelomovým pro výzkum zatím ne zcela známých rychlých radiových záblesků.

Záhadné signály z vesmíru, při nichž dojde během pár milisekund trvající erupce k uvolnění takového množství energie, jaké naše Slunce vydá za 100 let, jsou poprvé detekovány v roce 2007. Tehdy se na jejich objevení podílí americký fyzik a astronom  Duncan Lorimer, podle kterého jsou signály někdy nazývány Lorimerovy záblesky.

Několik dalších let vědci znali jen minimum informací. Věděli například, že signály přicházejí ze vzdáleného kosmu a že zachytit je lze jen náhodou. Vždy totiž šlo jen o jednorázovou událost.

Radioteleskop náhle zachytí silný výboj energie a ve zlomku vteřiny je signál pryč. Vinou toho se nedaří zjistit, odkud přesně záblesky vycházejí a co může být jejich zdrojem.

Letos poprvé je potvrzena informace, že týmu vědců, jehož členem je i sám Lorimer, se podařilo najít signál s pravidelně se opakujícím cyklem. A krátce poté přichází další fantastická zpráva – u dalších signálů bylo zjištěno, odkud přicházejí. Podaří se také zjistit, co přesně je produkuje?

157 dní

Největší zásluhy za první jmenovaný úspěch nesou britští astronomové z observatoře Jodrell Bank, jejichž 76 metrů široký radioteleskop vytrvale naslouchá signálu s označením FRB 121102. Získaná data potvrzují, že se signál opakuje v pravidelném 157 dnů dlouhém cyklu.

Z těchto 157 dnů je stále neznámý zdroj signálu po dobu 9 dnů aktivní, tedy vysílá radiové záblesky, zatímco následujících 67 dnů zůstává v klidu. „Tento vzrušující objev dokazuje, jak málo víme o původu FRB,“ uvádí spoluautor studie Duncan Lorimer a doplňuje:

„Bude třeba dalších pozorování většího počtu FRB s cílem získat jasnější představu o těchto periodických zdrojích a objasnit jejich původ.“  Je to právě zatím stále neznámý zdroj, co vědcům nedá spát.

Jaký vesmírný objekt může ve zlomku vteřiny uvolnit tak obrovské množství energie? Jako možná vysvětlení jsou často zmiňovány například srážky neutronových hvězd.

Tuto hypotézu ale vylučují opakující se signály, které jsou sice vzácné, přesto ale existují a detekováno jich bylo už několik.

Víme odkud přicházejí

Další oblíbená teorie pracuje s domněnkou, že by signál mohl vycházet ze supermasivní černé díry. Proti tomu ale hovoří další nedávná zjištění. Několik zdrojů signálu se totiž podařilo lokalizovat a jejich poloha černým dírám neodpovídá.

První z lokalizovaných vysílačů se nachází kdesi v husté trpasličí galaxii vzdálené od Země 3 miliardy světelných let a mnoho informací o něm k dispozici zatím není. Ten další však vědci vystopovali do blízké galaxie, která se strukturou podobá té naší.

A to, co zjistili, záhadu signálů ještě prohlubuje. Jde o již zmiňované pravidelné záblesky s označením FRB 121102, na které se nakonec zaměřuje také soustava radioteleskopů na západě Austrálie.

Ty dokáží najít galaxii, z níž signál vychází, a také rozpoznají jeho bližší umístění v oné galaxii. Zde je právě zádrhel, nachází se totiž tam, kde by černá díra být nemohla. Padá s tímto objevem i druhá oblíbená teorie?

Není mnoho možností

„Tyto přesně lokalizované rychlé rádiové výboje přišly z okraje svých domovských galaxií, čímž se vyloučila možnost, že mají co do činění se supermasivními černými dírami,“ vysvětluje australská astrofyzička Dr. Shivani Bhandari.

Jenže velké černé díry se nacházejí zpravidla v centru galaxie. Pokud ani černá díra není zdrojem signálu, co tedy? V návaznosti na nová zjištění vědci přiznávají, že postupně ubývá možností, jak signály vysvětlit.

Legenda na poli astrofyziky, která stojí za objevením pulzarů, Susan Jocelyn Bell Burnell (*1943), to ale vnímá pozitivně.

„Lokalizace zdrojů rychlých rádiových výbojů je obrovský technický úspěch a ohromný posun. Možná ještě není jasné, co přesně se děje, ale nyní jsou alespoň možnosti postupně vylučovány,“ tvrdí.

Doberou se vědci pozvolna vylučovací metodou k uspokojivému vysvětlení? Vzhledem k pokrokům, jaké výzkum Lorimerových záblesků letos přinesl, můžeme mít naději.