Střely se zavrtávají do země, odrážejí se od obrněných aut. Vystrašený, s obličejem zabořeným do země slyší velitele, jak řve do vysílačky. Pak někde poblíž bouchne granát. V puse cítí kovovou chuť krve, ušima zachytí výkřiky umírajících. Z šestičlenné jednotky on jediný přežije!
Jedna jediná extrémně stresová minuta, i když ji prožil před třemi lety, mu změní život. Je jedním ze 100 000 Američanů, kteří v roce 2011 prošli Afghánistánem. Patří do té poloviny (!) amerických vojáků, kteří byli bezprostředně přítomní smrti nebo zranění kamaráda.
A je jedním z 20 procent vojáků Spojených států amerických, kterým lékaři po návratu domů diagnostikují posttraumatickou stresovou poruchu (PTSD). Z původně silné osobnosti se stala lidská troska bez duše.
Válečné zombie…
Viry v mozku
Z české armády míra dlouhodobých traumat postihuje asi 1 ze 100, v Německu je posttraumatickým stresovým syndromem diagnostikován každý 10. voják a v americké armádě každý pátý! „Válečné trauma je jako virus, který se dostane do hlavy a jen tak z ní nezmizí,“ říká neuropsycholog Stephen J. Hopkins.
Jestli propukne a jak silně ovlivní chování, záleží na osobnosti.
Ticho a nemoc
Statistiky říkají, že na jednoho zabitého vojáka v akci připadá 25 těch, kteří se zabijí sami v důsledku posttraumatické stresové poruchy. Ne jednou, ale hned dvakrát se pokusí o sebevraždu i Scott Ostrom, veterán z Iráku. Když absolvuje armádní výcvik, ještě se na fotce s mladším bráchou směje. Pak nastoupí do první mise a následně i do druhé. Ta druhá mu rozerve duši i mozek.
Po výbuchu vidí kamaráda se zakrvavenou rukou, zaklíněného v autě. Má vytřeštěné oči, kterými prosí o pomoc. Obličej pomalu stravují plameny. Ostrom se ale nemůže ani pohnout, v jeho těle je tolik hormonů, že dojde k přechodnému výpadku svalového napětí. Po pár minutách, které ale v jeho mysli trvají celou věčnost, vůz exploduje. Nastane ticho… V ten moment Ostrom onemocní.
Obrazy smrti už nikdy z hlavy nedostane.
Dědičný cejch bolesti
Celých pět měsíců buší německá 6. armáda u Stalingradu do sovětské obrany. Dnes si člověk těžko dokáže představit, jaká zvěrstva to musela být. Ještě do nedávna si vědci mysleli, že extrémní trauma deformuje hlavně neuronové sítě a ochabuje centrum učení, paměti a správu emocí. Dnes už víme, že nejde jen o neurologická poškození. Extrémní stresové prožitky mění také DNA!
Neurobiologové Kerry Ressler s Brianem Diasem studovali zákonitosti dědičnosti u laboratorních myší. První generaci dlouhodobě vystavovali zápachu acetonu s tím, že do nich hned nato pouštěli malé elektrické šoky. Postupem času cítili strach už při pouhém zápachu. Stejná reakce se přenesla i na jejich mláďata, a reakci zdědila dokonce i třetí generace!
V jiných výzkumech se přijde na to, že mimořádně stresové prožitky zkracují telomery (koncové části chromozomů). Ke stejnému závěru dojde Marilyn Murrayová, když analyzuje DNA potomků sovětských vojáků, kteří prošli právě Stalingradem.
Jejich děti mají v genech zakódovanou bolest a trauma svých rodičů.
Facebook
Twitter
RSS