Láčkovice australská (Cephalotus follicularis) byla pro botaniku poprvé sbírána v roce 1801 a popsána byla v roce 1806. Jedná se o velmi atraktivní a vyhledávanou rostlinu.
Masožravá rostlina je jediným zástupcem z čeledi láčkovicovité (Cephalotaceae). Mezi přednosti této rostliny se kromě malého vzrůstu a nenáročného pěstování řadí i to, že její hlavní složku potravy tvoří mravenci.
Kdo byl jejím objevitelem?
Láčkovici měl v roce 1792 objevit francouzský botanik Jacques-Julien Houtou de Labillardiére (1755-1834).
Ve svých záznamech popisoval, že při námořní výpravě obeplouval jihozápadní australské pobřeží a údajně vystoupil na pevnině v zátoce Esperance Bay, ale láčkovice se ve východním směru nevyskytuje dále než po zátoku Two People Bay, která je 320 km vzdálená.
Jak k objevu došlo, není zřejmé. Jediné, co se ví zcela jistě je, že láčkovice byla popsána roku 1806.
Kde se jí daří?
Vytrvalá rostlina menšího vzrůstu, jak už její název naznačuje, je endemitem Západní Austrálie. Zde v koloniích osidluje pobřežní pás dlouhý 400 km a široky 50 km. K vidění je zejména v oblasti města Albany, proto si vysloužila přezdívku „albánská láčkovka“.
Australské prostředí jí zajišťuje podmínky potřebné k životu – dostatek vlhkosti získávané z mlhy nebo rosy a potřebnou teplotu mezi 17 a 25 stupni Celsia, vyšší teploty by rostlina nesnášela moc dobře.
Láčkovice upřednostňuje zejména chladnější teploty, nemá ráda přímé sluneční paprsky, proto jí vyhovuje spíše polostín. Rostlině se daří ve vláknité rašelině nebo také v rašelině smíchané s pískem.
Roste v trsech na trvale zamokřených místech, např. v sladkovodních mokřinách, zatopených příkopech či v jiných místech, která jí poskytnou dostatečnou vlhkost. V zimních měsících láčkovice omezuje svůj růst a vytváří takové typy listů, které nejsou masožravé.
Není list jako list
V podzemí má rostlina krátký oddenek společně s nevelkým systémem kořenů. Na povrch pak vyrůstají krátké lodyhy, jež jsou zakončeny růžicí listů.
Ze svých listových růžic, dosahujících průměru kolem 10 cm a vyrůstajících z rozvětveného oddenku, vytváří početné kolonie.
Její listy se v závislosti na daném ročním období dělí na dva typy – jedním z nich jsou řapíkaté typy s kopinatými listy s asimilační funkcí (proces látkové přeměny), které rostou během nepříznivých podmínek, tedy v období kratších dnů a nižších teplot.
Druhým typem listů, jsou láčky vakovitého tvaru, které jsou zpravidla dlouhé 5 cm.
Zelený dravec
Rostlina není velikého vzrůstu – dorůstá maximálně do výšky kolem 20 až 30 cm. Její pasti, do kterých lapá potravu, se tvoří nejčastěji mezi jarem a podzimem. Na rostlině vyrůstá mnoho bílých šestičetných květů, jež jsou cizosprašné (množí se pohlavně).
Potravu rostlina naláká na nektar na vnitřní straně svých listů, živočich omámen sladkou tekutinou neprohlédne past a sklouzne přímo do hrdla láčkovice.
Ve spodní části láčky je tekutina obsahující trávicí enzymy a mikroorganismy, které tělo kořisti zcela rozloží.
(FOTO: Úvodní foto: Masterichoo / Creative Commons / Self-published work, Foto 1, 2, 3 a 4 – commons.wikimedia)