Materiálu je nedostatek a místo výkonných moderních strojů si musejí vystačit s lopatami. Věřící v komunistickém Polsku to ale neznechutí.

V průběhu několika dekád svépomocí vybudují v zemi téměř 4000 kostelů, které se výrazně odlišují od nudné šedi komunistických paneláků.

Polsko se po druhé světové válce ocitá v sovětské sféře vlivu. V několika prvních poválečných letech není v zemi postaven žádný kostel. V omezené míře se začnou objevovat po Stalinově smrti v roce 1953, a to pouze na vesnicích.

Až později polské úřady k této otázce zaujmou benevolentnější postoj. Obávají se nepokojů a raději hrají „mrtvého brouka“. Výstavbu svatostánků oficiálně nezakazují, ale současně ji nepodporují. To lidem stačí.

Šance pro architekty

Budují kostely po celé zemi – ve městech i na venkově – a promítají v nich svůj odpor k totalitnímu režimu. Svoji kreativitu na nich mohou ukázat také architekti, kteří už mají plné zuby prefabrikované sídlištní výstavby.

Nahraje jim totiž druhý vatikánský koncil, konaný v letech 1962–1965. Podle současné polské architektky Izabely Cichonské „změnil to, jakým způsobem věřící prožívají mši, a přemístil oltář.

To je moment, který byl pro architekty velkou inspirací. Mohli přemýšlet, jak bude kostel vypadat, chrámy už nemusely mít uvnitř další kaple, nemusely vypadat tradičně“.

Materiál musejí krást

Nové kostely často připomínají vesmírné lodě nebo betonové stany. Jejich výstavba se kvůli řadě problémů obvykle protáhne na pět i více let. Lidé je budují hlavně ve volném čase.

Místo moderních strojů, které jim úřady nepůjčí, používají lopaty, kbelíky či malé míchačky. Brzdí je i nedostatek stavebního materiálu. V obchodech se dá koupit jen výjimečně, a tak si pro něj „chodí“ na státní stavby.

„Farníci se scházeli o sobotách…, přispívali drobnými částkami. Takový kostel během výstavby prorostl do historie místní komunity,“ líčí současný architekt Jakub Snopek, jak svatostánky vzniklé v „šedé zóně“ utužovaly sousedské vztahy.

Budování kostelů „zdola“ (takzvaná bottom-up architektura) vyvrcholí v Polsku v 80. letech minulého století. A jak odhadují historici, do spontánního projektu se v průběhu několika dekád zapojilo zhruba 5 000 000 Poláků!

(Zdroj: HISTORY revue)