Ta zpráva se v dubnu roku 1912 šíří jako blesk. Mnoho lidí jí zprvu odmítá uvěřit. Titanic, ta zbrusu nová loď společnosti White Star Line, zmizel pod hladinou ledových vod severního Atlantiku. A spolu s ním více než 1500 lidí.
Jedna z vůbec největších námořních katastrof změní mnohé.
Mimo jiné otevře oči všem, kteří je před nebezpečím ve formě ledovců dosud spíše zavírali. V jakési „odvetě za Titanic“ se se zmrzlým protivníkem strhne poměrně tuhý boj. Jako první je ale potřeba dát dohromady SOLAS.
Dáme hlavy dohromady
Jde o zkratku pro The International Convention for the Safety of Life at Sea, tedy Mezinárodní úmluvu o bezpečnosti lidského života na moři. Podepsána je zástupci různých světových námořních mocností v lednu 1914 právě v reakci na zkázu Titaniku.
Jde vlastně o soubor pravidel, jejichž dodržování má zabránit dalším katastrofám. Každá loď musí mít podle nich prostor v záchranných člunech pro každou naloděnou osobu. Před plavbou se musí konat nácvik evakuace cestujících do záchranných člunů.
Lodě navíc musí dodržovat 24hodinnovou rádiovou hlídku. Stanoveny jsou rovněž standardy pro vodotěsné a ohnivzdorné přepážky, záchranné, protipožární a hasičské vybavení.
Tudy nejezděte!
Na konferenci se netvoří jen nové předpisy, ale také pomocné organizace.
Ustanovena je Mezinárodní ledová hlídka (International Ice Patrol), koordinovaná americkou pobřežní stráží, která bude v příštích letech hrát klíčovou roli při kličkování lodí ledovým labyrintem.
Ostatně už v letech 1912 a 1913 hlídkují v ledovcových oblastech dva průzkumné křižníky amerického námořnictva, respektive dva kutry americké pobřežní stráže Seneca a Miami.
Úkolem Mezinárodní ledové hlídky je monitorování ledovců v Atlantském a Severním ledovém oceánu a hlášení jejich pohybu. Takové úkoly jí zůstanou dodnes.
Minimálně v začátcích si ale ledovců má nejen všímat, ale pokusit se je také rovnou zničit, což se ukáže jako pořádný oříšek.
Ledovec, ten tvrdý kořínek má
Plovoucí hory ledu jsou totiž odolnější, než si námořníci mysleli. Dělostřelecká palba je spíše škrábne, než aby nějak vážněji narušila jejich strukturu. Prakticky stejně dopadnou i torpéda a nálože.
A tak se postupem času hlídka spokojí hlavně s daty, které nashromáždí v nebezpečných oblastech vyslané patroly.
Ty dostanou po druhé světové válce křídla a výzkum začne probíhat primárně ze vzduchu. První průzkumný let Mezinárodní ledové hlídky se uskuteční 6. února 1946. V červenci téhož roku se k letadlům poprvé přidávají i vrtulníky. Ze vzduchu je pak přece jen podniknuto ještě několik pokusů o demolici ledovců.
V červnu 1959 se o to neúspěšně pokouší shozené hořčíkové a termitové zápalné bomby a v květnu o rok později pak další várka vysoce výbušných pum. I tak plní hlídka svou roli perfektně.
Od jejího vzniku se žádná loď, která se řídila jejím varováním, s ledovcem nesrazila.