Krev, ostré špičáky místo zubů, děsivě bledá tvář bez výrazu. Korunku miss by nejspíš neznámá žena nezískala, ale pozornost rozhodně upoutat umí. Dokonce i pouhou fotografií.

Svět a historie jsou plné příběhů, nad nimiž zůstává rozum stát a husí kůže staví chlupy do pozoru ještě i po letech. Někteří jim věří, jiní je považují za součást moderního folkloru, tzv. „městské mýty“.

Žena, která se údajně v červnu 1972 objeví ve dveřích nemocnice Cedars-Sinai v Los Angeles, patří k nejslavnějším.

Děsivá tvář bez výrazu

Její příchod nikdo nepostřehne. Prostě tam najednou stojí. Vysoká bosá žena v bílém, krví potřísněném hávu. Což by nebylo nic neobvyklého, nemocnice je první místo, kam zamíří oběti nehod. Její tvář však vyděsí každého, kdo na ni pohlédne.

Někteří jen v hrůze ztuhnou, další se dají na ústup a všichni podvědomě odvracejí zrak. Krátké vlasy černé jako uhel, velké hluboké oči a především bledá ztuhlá tvář bez obočí, která je zcela bez výrazu. Spíš jako figurína než člověk.

V zubech drží mrtvé kotě, z jehož prokousnutého těla stále ještě teče krev. Sestra u příjmu několikrát polkne, než se dokáže sevřeným hrdlem zeptat: „Mohu vám nějak pomoci?“ Podivná žena neodpoví, ale zkolabuje. Personál ji s přemáháním dopraví na lůžko.

S velkou námahou ošetřovatelky dostanou z jejích sevřených čelistí mrtvé kotě. Stisk je údajně tak silný, že musejí použít lokální umrtvení.

Ostré zuby prokousnou hrdlo

Zpočátku je klidná, leží bez pohnutí a na dotazy nereaguje. Když se ale lékařka pokusí ženě píchnout sedativum, začne se bránit takovou silou, že ji musí na lůžku držet několik zřízenců. I při tomto urputném zápase však její obličej zůstává zcela bez výrazu.

Když se situace uklidní, žena udělá něco neobvyklého. Usměje se. Její úsměv je možná ještě děsivější než její stále nehybná tvář. V ústech totiž nemá obvyklou sadu zubů, ale ostré špičáky. „Co to, sakra, je?“ vydechne šokovaný lékař.

Místo odpovědi žena zaboří špičáky do jeho krku a prokousne mu krční tepnu. Doktor se zhroutí, a než vydechne naposledy, žena se k němu skloní a tichým, děsivým hlasem pronese: „Já… jsem…

Bůh.“ Poté stejně snadno a krvavě zlikviduje ochranku a opustí nemocnici. Od toho okamžiku ji nikdy nikdo nespatří. Jenže všechno je podvrh. Nebo ne?