Jihoameričané jej znají především pod označením létající velryba nebo olejový pták a to právě kvůli tuku, který byl stejně cenný, ne-li hodnotnější než velrybí tuk, používaný také ke svícení a vaření.
Uprostřed venezuelského města Caripe má tento pták dokonce obří pomník.
Jeden z nejhojnějších ptačích druhů
Gvačaro dorůstá až 49 centimetrů, rozpětí jeho křídel je 95 centimetrů a má výrazně krátké nohy. Díky tomu vypadá jako silně obézní. Obývá jihoamerické jeskyně ve velkých koloniích.
Aktivní je především v noci, kdy se vydává na sběr olejnatých plodů a semen. Rádius jejich doletu je přitom až 120 kilometrů! Kdysi byly jeho populace obrovské a v koloniích se vyskytovaly desítky tisíc ptáků.
Pak ale přišel člověk na to, že mláďata v sobě mají obrovské množství tuku, který je vhodný nejen ke svícení a vaření, ale například i jako výborné mazivo pro stroje.
Mláďata vyvažovaná zlatem
Dospělí gvačarové mají hmotnost kolem 400 gramů, ale jejich mláďata až 600 gramů. Jak je to možné? Rodiče gvačarů totiž nacpávají své potomky velkým množstvím palmových plodů, které obsahují olej.
Díky tomu se mláďata nafukují do velikosti balonů a než začnou létat, tráví své dospívání prakticky bez pohybu. Právě v tomto stadiu byli gvačarové nejcennější a do jejich kolonií vždy vyrukovaly celé zástupy lovců, kteří je hromadně vybíjeli.
Drsné podmínky sklizně
Sběrači je prostě házeli do velkých pytlů a bylo jim naprosto jedno, že se většina z nich při přepravě udusí. Mláďata stejně všechna končila ve velkých kotlích, kde se z nich získával tak ceněný tuk.
Získaný palmový olej měl trvanlivost až jeden rok a jeho zásoby vydržely vždy až do příští sklizně. První olej ze sklizní putoval vždy k misionářům a do kostelů, kde se s ním zapalovaly posvátné lampy.
Mniši si prý dokonce nárokovali monopol na dodávky veškerého získaného oleje, který pak prodávali dále. Od masového vybíjení zachránila mláďata až moderní chemie, jejich tuk totiž nahradily syntetické a rostlinné oleje.