Vymetou prach a vše pečlivě poklidí. Poté je třeba připravit oltář. Nastává čas prosebných modliteb, někde i zpívání a tanců. Místní lidé přinášejí dary. Na oltáři se kupí víno i květiny, speciální mísa přetéká ovocem a dalším jídlem.

To vše k poctě genia loci, který má zajistit svému místu ochranu, polím plodnost a lidem požehnání.

Některým geniím se dostane větší pozornosti a užívají si vlastních velkolepých oslav. O řádnou úctu se za dob starého Říma stará 256 místních okrsků, takzvaných vici. Termín genius loci přežije několik tisíciletí. Málokdo dnes ale ví, co vlastně původně znamená…

Proč je ten hoch v kostele?

Krasavec k pohledání, mladý Říman s tmavými kudrnatými vlasy. V levé ruce třímá roh hojnosti, v pravé pateru, což je mísa na obětiny. Právě takového najdeme na reliéfu románského kostela svatého Jiljí v maličké anglické vísce jménem Tockenham.

Zdejší kostelík nese jasné známky normanského vlivu. A onen mladík? „Dlouho byl chybně identifikován jako Asklépios,“ vysvětluje anglická archeoložka a historička Jocelyn Toynbeeová (1897–1985).

O bájného řeckého léčitele, který je nakonec řeckou mytologií povýšen až na boha lékařství, ovšem nejde. Je to genius loci! Také vás zaráží, proč si hoví zrovna v kostele? Inu, stavebního materiálu není nikdy dost.

A tak se pro vybudování křesťanského svatostánku ve 13. století použijí kameny a dlaždice z nedalekých římských vil.

Je to had?!

Genius loci znamená v překladu „duch místa“. Dnes tak označujeme lokace s nezaměnitelnou atmosférou. Ovšem v římské mytologii má genius loci zcela konkrétní obrysy: a to buď mužské, obvykle s rohem hojnosti, anebo bývá zobrazován jako had.

V římské i etruské kultuře totiž tento plaz symbolizuje ochranného ducha, který stráží domy, pole nebo prostě nějaká místa. Věří se, že jako zvířata plazící se po zemi, mají vztah k plodnosti půdy – a svlékání kůže je pak symbolem obnovy.

Na území bývalé Západořímské říše archeologové nacházejí jeden oltář pro genia loci za druhým.

Kdy se císař stane bohem?

Dlouhých pět století se v římské republice neuctívá žádná historická postava ani živý člověk…Byť trochu jiná situace panuje v domácnostech – hlava rodiny je v podstatě považována za boha a následníka předků, otroci mu skládají přísahu a jeho žena představuje bohyni Juno, manželku nejvyššího boha Jupitera.

Ale oficiální zbožštění? Kdepak. Tak je to až do chvíle, kdy drží otěže moci Augustus (63 př. n. l.–14 n. l.), česky známý také jako Oktavián.

Formálně sice předá moc senátu, ale ve skutečnosti řídí vše on. Právě za Oktaviána se zrodí božský kult císaře, částečně v souvislosti s oběťmi přinášenými místním ochranným duchům a Geniu Augustiovi, tedy samotnému ochrannému duchu císaře.

Nakonec bude za boha prohlášen i císař – byť až po smrti. Stane se z něj divus, tedy senátem zvolené státní božstvo. A z novinky bude rázem tradice…