Tisíce lidí se ve středověku rozhodnou opustit společnost, světské radosti i starosti a zasvětit zbytek svých dnů asketickému životu a modlitbě.

Mnohým však nestačí udělat tlustou čáru a stát se poustevníky. Chtějí, aby společnost zůstala za tlustou zdí. A to doslova.

V 11. století začíná doba populačního růstu, rozvoje zemědělství, rozmachu měst a globálních změn ve společnosti, kterým se ne všichni stíhají nebo chtějí přizpůsobit. Únik do duchovní samoty se některým zdá jako východisko.

Církev není v zásadě proti, ale chce je mít pod kontrolou. A tak se nápad se zazděním zdá dobrým řešením.

Není cesty zpět

Anachoréti nebo také rekluzové, na rozdíl od poustevníků, skládají slib ukotvení k místu, a při obřadu, který nemá daleko k pohřbu, se nechávají doživotně zazdít. Od chvíle, kdy je položena poslední cihla a biskup dá na zeď svou pečeť, není cesty zpět.

Závazek je nezvratný, takže si to nemohou časem rozmyslet, vybourat díru a odejít. Pro společnost jsou „mrtví“ a nemají se kam vrátit. Jediná cesta ven tak vede do „nebe“, nebo do temnoty šílenství.

Ty, kteří extrémní způsob života nezvládnou, čeká strašlivý osud. Někteří ve svých celách zešílí, někteří se zabijí, přestože církev sebevraždu zakazuje.

Pět žen na jednoho muže

S výjimkou několika zámožných je život anachorétů závislý na mecenáších. Jídlo jim nosí lidé žijící poblíž, místní úřady a ty nejvýznamnější berou pod ochranu i králové. Většinou to není úplně nezištně.

Za to, že platí jejich oblečení, jídlo i další náklady, očekávají protislužbu v podobě modlitby za spásu duše či přímluvu za zemřelé. Není bez zajímavosti, že mezi anachoréty je pětkrát více žen než mužů.

Většinou jde o ženy, které se buď ve středověké společnosti ocitly v bezvýchodné životní situaci, nebo nejsou dostatečně urozené či bohaté, aby byly přijaty do některého z klášterů.

Komůrka s okýnky

Jejich cely jsou považovány za posvátná místa a vždy stojí na klíčových místech jako jsou městské brány, mosty nebo nemocnice pro malomocné.

Často jsou přistavěny ke stěnám kostelů, vždy na severní straně, kam nesvítí slunce, což odpovídá jejich životu v odříkání. Většinou nemívají více než 5 m2, ale zatímco některé mají i malou zahrádku čí místnost pro služku, jiné připomínají spíš výklenek.

U obou pak jediný kontakt s vnějším světem umožňují malá okénka. To nejmenší, zakryté průsvitnou látkou, slouží ke komunikaci se světem, dalším se zbavují tělesného odpadu a dostávají jídlo, a pokud jsou součástí kostela, mívají ještě třetí, tzv. hagioskop, kterým mohou sledovat bohoslužby.

Světci i drbny

Jsou součástí života středověké Evropy jako inspirace k ctnostnému životu i neustále přítomný duchovní rádce. Někteří si svou moudrostí vyslouží respekt, jiní však i za zdí zůstávají nádobami stejně hříšnými jako byli venku.

Nechávají se živit, modlení předstírají, jen když jde někdo kolem, a často fungují jako uzlový bod středověkého bulváru. Zájemce místo duchovních rad zásobují čerstvými drby a klevetami.

Funguje to tak až do 15. století, kdy éra zazděných anachorétů s nástupem renesance končí.