Zástup mužů, žen i dětí se ubírá ke kostelíku na hradišti Libice. Od násilné smrti knížete Václava právě uplynulo 60 let, chtějí uctít jeho památku. Netuší, že je již brzy čeká podobný osud jako přemyslovského světce a mučedníka…
Rodu Slavníkovců se ve 2. polovině 10. století daří. Ovládá většinu území dnešních východních a severovýchodních Čech, expanduje směrem na jih. Do jaké míry je jeho mocenské postavení závislé na Přemyslovcích, je dodnes předmětem sporů historiků.
Slavníkovci každopádně razí vlastní mince, v okolí hradiště Malína poblíž Kutné Hory těží stříbro a disponují osobní ozbrojenou družinou, kterou mohou poskytnout i do služeb říšského vládce. Jejich stoupající moc se pro Přemyslovce stává trnem v oku.
V roce 982 jsou ale vztahy mezi oběma rody ještě na relativně přátelské úrovni, jinak by se Slavníkovec Vojtěch (†997) nejspíš nemohl stát pražským biskupem. Jeho osobnost jen přilije olej do ohně.
Vojtěch tepe české velmože, že jsou křesťany pouze naoko, kárá je za mnohoženství a nemírnost, do samotného knížete Boleslava II. (asi 932–999) se naváží kvůli tomu, že se obohacuje na obchodu s otroky, i těmi křesťanskými.
Libice nehořela
Sváteční den je ideální k útoku, při němž důležitou roli sehraje moment překvapení. Vojenský oddíl Slavníkovců odtáhl na pomoc římskému králi Otovi III. (980–1002) v boji s pohanskými Bodrci, hradiště Libice nad Cidlinou je tak málo chráněné.
Útočníci, které sem 28. září 995 vyslal sám kníže Boleslav II., případně jeho nejbližší rádci, se nezastaví před ničím.
Když je obležení Slavníkovci žádají s ohledem na svátek českého světce o příměří, odpovídají: „Váš-li je Václav, náš zase Boleslav!“ Nelítostně vtrhnou do hradiště a všechny přítomné povraždí včetně žen a dětí.
Libici však nejspíš nezapálí, jak se v historii dříve tradovalo. Archeologové dosud v místě nenalezli známky po nějakém velkém spáleništi. Sídlo, stejně jako ta další patřící původně Slavníkovcům, jen změní majitele.
Za odměnu za vykonaný masakr Libici podle všeho nově získává rod Vršovců. Smrti unikli jen Slavníkovci Soběslav (†1004) a Vojtěch společně s nevlastním bratrem Radimem (†po r. 1006), kteří se v září 995 nacházeli v cizině.
