Francouzský král Ludvík XIV. už ztrácí trpělivost. Stavba Invalidovny pro válečné veterány se vleče a návrhy na zdejší kapli se mu pranic nelíbí. Naštěstí má ministr války markýz de Louvois v rukávu ještě eso – architekta Julese Hardouina-Mansarta.

Jeho prastrýcem je slavný francouzský architekt Francois Mansart (1598–1666), který Julese Hardouina (1646–1708) zasvěcuje do tajů stavitelství. Navíc mu odkáže všechny své plány a nákresy.

Aby si usnadnil vstup mezi úspěšné architekty, připojí si mladík v roce 1668 ke svému jménu navíc to prastrýcovo.

V přízni mademe de Montespan

První zakázkou, kterou získává u královského dvora, je Château de Clagny, venkovský zámeček určený pro panovníkovu metresu madame de Montespan (1640–1707).

Hardouin-Mansart se ukáže nejen jako mimořádně schopný stavitel a nápaditý architekt, ale také jako skvělý diplomat. Královu milenku nadchne. Od té doby bude nad ním držet ochrannou ruku.

Klíčový pro Versailles

V roce 1677 se objevuje ve Versailles, kde se na příkaz Ludvíka XIV. (1638–1715) mohutně buduje. Z původního loveckého zámečku panovníkova otce má vyrůst sídlo hodné celého královského dvora.

Už o rok později se Jules Hardouin-Mansart stává ředitelem zdejších stavebních prací. Paláci vtiskne jeho nezaměnitelnou tvář, podílí se na vybudování slavné Zrcadlové galerie, královské kaple, oranžerie nebo Velkého Trianonu v zahradách.

Cit pro tým

„Chlubí se cizím peřím,“ útočí kritikové na úspěšného architekta. Jeho vzestup samozřejmě budí závist, a tak na něj škarohlídi cílí, že zneužívá práci svého týmu a sám slízne smetanu. Pravdou je, že při volbě spolupracovníků má mimořádně šťastnou ruku.

O výzdobu jeho interiérů ve Versailles se postará neméně slavný malíř Charles Le Brun (1619–1690). Jako svého nástupce si vychová Roberta de Cotte (1656–1735).

Mezi nejbohatšími

Za svou práci sklízí Jules Hardouin-Mansart u dvora nejrůznější pocty. Od roku 1681 se těší z titulu Prvního králova architekta, v následujícím roce je povýšen do šlechtického stavu.

Později se stává rytířem Řádu sv. Michala, tedy nositelem nejstaršího francouzského vyznamenání. V neposlední řadě inkasuje horentní sumy. Když v roce 1708 umírá, patří mezi nejbohatší muže v zemi.