Na hranici visí nohama vzhůru nahé tělo odsouzence, kterého teď začínají stravovat plameny. Nesmí promluvit a nemůže ani křičet, jazyk má totiž spoutaný stejně jako své tělo.
Až do roku 1565 existuje pouze Filippo Bruno (1548–1600), rodák z malé vesničky u Neapole. Tehdy ve svých 17 letech vstupuje do dominikánského kláštera a přijímá nové jméno Giordano.
Studuje teologii a spisy světových velikánů, bohužel pro něj i těch, které církev nemá právě v oblibě.
V poličce vedle děl Tomáše Akvinského (1225–1274) nebo Aristotela (384–322 př. n. l.) tak stojí i práce Mikuláše Koperníka (1473–1543). „Koperník pohnul zemí i lidskou myslí,“ říká Bruno o svém vzoru.
Když u něj v klášteře nadřízení zakázané knihy objeví, řádový prokurátor Domenico Vito sepíše obvinění, obsahující 130 prohřešků. Giordano raději klášter opouští…
Osm let mučení
Od té chvíle se stává se psancem, kterého církevní moc pronásleduje všude, kam se vydá. Neobstojí v Římě ani v Ženevě, skrývá se v Paříži. Opustit musí Londýn, zkouší to v Německu, v Curychu a půl roku i v Praze. Osudnou se mu ale nakonec stane rodná Itálie.
V roce 1592 je v Benátkách udán svým žákem Giovannim Mocenigem (1531–1598), a zanedlouho už stojí před tribunálem v Římě. Má odvolat osm svých kacířských tvrzení včetně těch o nekonečném vesmíru, který nebyl stvořen Bohem.
„Písmo svaté se vyjadřuje jazykem, který je přístupný věřícím, a neobrací se k vědcům,“ brání Bruno své názory. Vyslýchán a mučen bude dlouhých osm let.
Kati mají strach
Na římském náměstí Campo de´Fiori to 17. února 1600 vře. Kacíře Giordana Bruna vedou k hranici. „Vy, kteří mě odsuzujete k smrti, máte větší strach než já, jenž smrt podstupuji,“ připomněl jim Giordano ještě v soudní síni. Pomsta církve je strašlivá.
Odsouzenec má jazyk znehybněný kovovou svorkou, aby ani v posledních chvílích života nepobuřoval veřejnost. „Pravda se nemění jen proto, že jí někdo věří a jiný ne. Přijde čas, kdy všichni uvidí to, co vidím já,“ opakoval by zřejmě své výroky. Ještě uběhne pár staletí, než se jeho slova naplní.
