Moskva lže, Havana mlčí, Washington zuří. Tak nějak by se dal shrnout počátek kubánské krize, při které se svět ve 20. století ocitne nejblíže jaderné válce. Co ji spustí? Tajná sovětská operace pojmenovaná po sibiřské řece.

Po zpackané americké invazi v Zátoce sviní cítí Rusové šanci a Nikita Chruščov (1894–1971) společně s maršálem a ministrem obrany R. K. Malinovským (1898–1967) a ministrem zahraničí A. A. Gromykem (1909–1989) vymyslí drzý plán.

Pod záminkou ochrany Kuby tam (sotva 150 kilometrů od USA) postavit raketové základny. Fidel Castro (1926–2016) není proti a plán rychle dostává konkrétní rysy.

Na Kubu je třeba dopravit nejen rakety R-12 (SS-4) a R-14 (SS-5), ale také 36 odpalovacích zařízení, šest bombardérů Il-28, pluk stíhaček MiG-21, 50 000 vojáků a k tomu 4000 tun další techniky. Jak to udělat Američanům pod nosem?

Nafasují ušanky a lyže

Utajení musí být dokonalé, a tak se sovětské vedení rozhodne oklamat nejen západní zpravodajské služby, ale všechny, včetně vlastní armády.

Aby se minimalizovalo riziko úniku informací, jsou plány, vznikající od května 1962, psány ručně a zná je pouze pět nejvýš postavených důstojníků. Matoucí je už název akce.

Anadyr je totiž ledová sibiřská řeka, která se vlévá do Beringova moře a má navodit dojem, že půjde o cvičení na chladném severu.

Vojáci fasují lyže a zimní oblečení, raketoví inženýři jsou informováni, že pojedou testovat mezikontinentální balistické střely na ostrov Novaja Zemlya. Všechny přesuny se konají v noci.

Dobře ozbrojené traktory

Stejné utajení platí i pro náklad. Rakety se na oko přesouvají na sever, tady jsou po nocích maskovány a tajně nakládány na lodě, jejichž posádky nosí civilní oděv. Kapitáni dostávají instrukce v obálkách, které smějí otevřít až po vyplutí.

Teprve, když jsou na moři, dozvídají se, že cílem plavby není přístav Murmansk, ale Havana. Celkem je k akci použito 86 lodí, které z různých sovětských přístavů provedou přes 180 plaveb.

Rakety, bombardéry i tanky jsou vydávány třeba za zemědělské stroje, maskovány před náhodným odhalením a vykládány opět jen v noci sovětskými vojáky převlečenými do kubánských uniforem.

My nic, my muzikanti

Vše sice běží hladce a část raket se podaří na Kubu dopravit, pozornosti Američanů však operace neunikne. Zejména, když začne výstavba odpalovacích ramp.

I v tu chvíli však Chruščov americkému prezidentovi Johnu F. Kennedymu (1917–1963) do očí lže a tvrdí, že na Kubě se vůbec nic neděje, a pokud přece jen ano, tak oni s tím nemají nic společného.

Jenže pak přijde 14. říjen 1962, kdy americké průzkumné letadlo U-2 vyfotografuje nejen základny, ale také balistické rakety. Kennedy si uvědomuje, že taková situace ohrožuje USA nejen vojensky, ale také politicky.

Kennedy sice odmítne reagovat útokem na Kubu, ale vyhlásí námořní blokádu Kuby, kterou následuje velmi intenzivní diplomatické vyjednávání, které nakonec donutí Chruščova akci ukončit a rakety z Kuby opět stáhnout.