Odpověď na otázku v titulku není jednoznačná.

Výbuch atomové bomby v Hirošimě i pozdější jaderné katastrofy způsobené člověkem sice ukázaly, že silné dávky ionizace zabíjejí a že slabší a dlouhodobé záření poškozuje DNA. Přesto není stále zcela jasné, nakolik se mutace vzniklé ozářením přenášejí na potomstvo.

Před pěti lety, těsně před 35. výročím výbuchu Černobylské jaderné elektrárny, vyšel v časopise Science článek amerických genetiků, který obavy uklidňoval.

Nešlo o žádnou průlomovou studii, naopak, podobných pokusů vnést více světla do otázky, zda se mutace z ozáření přenášejí do další generace, už proběhla řada.

Příležitost k tomu dával nejen Černobyl, ale i japonské oblasti zamořené po svržení atomových bomb nebo po havárii jaderné elektrárny ve Fukušimě. Jenže výsledky nebyly jednoznačné, což mělo své vysvětlení:

Ionizace agresivně působí na DNA, poškozuje ji, a tím může vytvořit mutace. Děje se to v různých tkáních, ovšem aby se změny genomu přenesly na potomky, musí k nim dojít ve vajíčkách a spermiích, případně v buňkách, z nichž vznikají.

Autoři zmíněného článku, což byl vědecký tým z Národního institutu pro rakovinu v Behtesdě, který vedl genetik Stephen Chanok, se proto zaměřili právě na hledání mutací v zárodečné linii buněk.

Srovnání rodičů a dětí

Ke svému výzkumu získali genetické vzorky 130 osob narozených v letech 1987 až 2002. Ty porovnávali s genomem 105 rodičovských párů, z nichž vždy nejméně jeden pomáhal při likvidaci následků výbuchu jaderného reaktoru v Černobylu, případně žil v té době v těsné blízkosti havárie.  Každý z rodičů by zasažen jinou dávkou ionizujícího záření, ať už bezprostředně po černobylské havárii nebo dlouhodobě, například konzumací mléka od krav, které se pásly na loukách kontaminovaných radioaktivním spadem.

Kromě rodičů vědci analyzovali genomy jejich dnes už dospělých potomků a hledali v nich nárůst specifického typu genetických změn známých jako de novo mutace.

Ty vznikají náhodně ve spermiích a vajíčkách, takže se přenášejí na potomky, zatímco u rodičů se nevyskytují. Něco takového se odehrává běžně, není to jen vlivem záření.

Američtí genetici nicméně předpokládali, že kvůli poškození DNA radiací by výskyt měl být u potomků vyšší. Jenže nebyl. Množství de novo mutací u těchto dětí se nijak zvlášť nelišilo od běžné populace.

V článku tedy své výsledky shrnuli s tím, že vystavení ionizujícímu záření po nehodě reaktoru mělo patrně minimální, pokud vůbec nějaký dopad na zdraví následující generace.

„Naše zjištění neposkytují žádné důkazy o mezigeneračním vlivu ionizujícího záření na zárodečnou DNA u lidí,“ uvedl Stephen Chanok.

„Tyto výsledky považujeme za velmi uklidňující pro lidi, kteří v době havárie v roce 2011 žili ve Fukušimě.“ Tam, jak dodal, byl navíc únik radiace asi 10krát nižší než v Černobylu.

Jak je to možné?

Americká studie tak přinesla jisté uklidnění, ale debatu o tom, nakolik se mutace způsobené radiací přenášejí na potomstvo, neukončila. Ani nemohla, protože se o přenosu mutací vzniklých po ozáření ví už 100 let.

A to přesně – v roce 1926 provedl americký vědec Hermann Muller sérii průlomových experimentů, kdy ozařoval mušky octomilky rentgenem. Hledal odpověď na tehdy aktuální otázku, jestli vysoká energie paprsků může poškodit genetickou výbavu buňky.

Následky viděl prakticky ihned. Ve srovnání s neozářenými muškami byl nárůst mutací ohromný a stoupal s dávkou záření, při té nejvyšší jich zaznamenal 150× více.

Muller také zjistil, že k poškození byly nejvíce náchylné právě pohlavní buňky, což zatěžovalo potomstvo rentgenovaných octomilek. Některé zděděné mutace byly tak závažné, že nová generace octomilek rychle hynula.

Muller za svůj objev později získal Nobelovu cenu, kterou si mimochodem zasloužil i proto, že velmi hlasitě varoval před podceňováním nebezpečí při práci s rentgenem.

Díky jeho experimentům se každopádně o riziku přenosu ionizačních mutací na potomky vědělo už velmi dlouho. Prokázat ho u vyšších organismů je ovšem mnohem komplikovanější než u octomilek.