Na stříbrném podnose ve vstupní hale leží zdobný papírek. Pán domu ho zvědavě stiskne mezi prsty. Pak si všimne, že má lísteček ohnutý roh. Nahodí kabát a osobně se vydá do ulic, aby zanechal na jiném podnose podobně ohnutou vizitku…

Píše se rok 618 a Čína zdecimovaná občanskou válkou se dává dohromady. Hlavní podíl na tom má správce a generál Li Jüan (566–635), ze kterého se stane císař Kao-cu.

A bude to prý právě tento stát, ve kterém se poprvé objeví předchůdci dnešních vizitek. Spatřit je můžeme u vzdělanců a úředníků, ovšem zatím zřejmě neslouží k tomu, abychom si je odnesli v kapse domů. Ostatně, tehdejší oděv ani žádnou kapsu nemá.

S naprostou jistotou je ale používání vizitek v Číně doloženo až od 15. století. Časem se z informativních lístků stanou zlatem zdobené krásky, bez kterých se evropská smetánka neobejde.

Kudy tudy Londýnem?

Někdy je jeho úsměv falešný, jindy ryzí jako to nejkvalitnější zlato. Vždy k němu ale přidá vizitku. To je běžná praxe francouzských obchodníků v 17. století. Kartičky už nějaký čas frčí i v Německu. Z Francie se během pár let přeplaví do Anglie.

U umně vyvedeného jména a živnosti nechybí ani mapka. Ostatně, vyznat se ve špinavých londýnských uličkách je um i pro místní. Zvyk si rychle osvojí také šlechta. Na krasopisně sepsané zdobené vizitce musí být jméno, tituly a zásluhy.

Dobré mravy vyšší třídy se liší místem i časem. Zprvu stačí, aby sluha odevzdal vizitku, než bude návštěva přijata. Proces se ale stává stále složitějším. Kdo chce na návštěvu, musí nejdříve doručit svou čtvercovou vizitku.

Pakliže dotyčný pošle svou vizitku zpět, schůzka může proběhnout. Je-li vizitka v růžku přehnuta, značí to osobní předání. To je čest, kterou je třeba oplatit.

To jsem já a sem chodím

Přezdobeným kýčem zavánějící erby, přehled kaligrafického mistrovství i reliéfní písmo. Ve Francii se stanou vizitky součástí dvorní etikety i výkladní skříní společenské prestiže. Kdo je nemá, nepatří na banket.

To Anglie se vydá postupně směrem zcela opačným. Výsledek? Pokud vám muž předá svou navštívenku, půjde o prostou kartičku se jménem, ke kterému je maximálně přidán název gentlemanského klubu, kde bývá k zastižení.

Takové samozřejmě nemá smysl vtisknout do dlaně dámy, neboť tyto kluby jsou výhradně mužskou záležitostí. Ovšem, oč střízlivější jsou vizitky, o to zdobnější budou pouzdra na ně – vizitkovníky.

Papíru brzy odzvoní

Zdá se, že vizitkám pomalu začíná zvonit hrana. Nebo alespoň těm papírovým. I tak se ve světě vytiskne každý den na 27 000 000 vizitek. Ročně tak spolkne jejich výroba na 13 000 tun papíru.

Pokud by se vyráběly bez recyklace, musí se jim obětovat za rok zhruba 55 000 stromů. Kdo posbírá vizitek více, nechce je nosit s sebou. Mohou se ztratit nebo ošoupat. Čím dál více lidí tak dává přednost digitálním vizitkám. Nejčastěji jsou ve formátu vCard.

Takovou elektronickou vizitku připojíte k e-mailu, MMS zprávě, dá se poslat přes dnes tak oblíbené NFC či QR kódem…