Po dvou dlouhých letech otevírá dveře své laboratoře. Oči prolétnou po stole, aby pak ulpěly na regálu, kde se nachází všemožné látky. Hledá žluto-oranžovou tekutinu, jakmile ji zahlédne, nesmírně se mu uleví. Teď může svůj plán dokončit.

Pod termínem aqua regia se skrývá směs s názvem lučavka královská. Svůj přídomek nemá pro nic za nic, dokáže totiž rozpustit krále kovů – zlato! A toho využívá maďarský chemik George de Hevesy (1885–1966).

Máme nový prvek!

Do tajů vědy proniká v rodné Budapešti, odkud se odrazí ke kariéře v Berlíně a nakonec zakotví ve Freiburgu. V roce 1908 ho v kapse hřeje doktorát a díky rodinnému jmění se bezstarostně oddává bádání.

Kouká pod ruce Němci Fritzi Haberovi (1868–1934), Britu Ernestu Rutherfordovi (1871–1937) a hlavně Dánovi Nielsi Bohrovi (1885–1962).

De Hevesy od 20. let minulého století používá titul profesor a kořeny zapustí v Kodani. A právě v dánské metropoli učiní strhující objev. Společně s Nizozemcem Dirkem Costerem (1889–1950) světu představí úplně nový prvek – hafnium.

Jméno mu dají podle latinského slova Hafnia, což v překladu znamená Kodaň. Následně se věnuje sledování biologických procesů za pomocí radioaktivních prvků. Za přelomovou práci v roce 1943 obdrží Nobelovu cenu za chemii. Jenže to není poprvé, co se mu do ruky dostane cenný kov ze Stockholmu.

Bezpečná skrýš

Do jeho životního příběhu totiž zasáhne německý fyzik Max von Laue (1879–1960) a jeho kolega James Franck (1882–1964).

První z nich obdrží Nobelovu cenu už v roce 1914, druhý v roce 1925. Když se moci ujímá Adolf Hitler (1889–1945), Max von Laue s novou ideologií zásadně nesouhlasí. Odmítá například tvrzení, že teorie relativity je výsledkem židovské fyziky.

Nechce, aby jeho medaile skončila ve spárech nacistů, a tak ji ve druhé polovině 30. let minulého století raději posílá do Ústavu pro teoretickou fyziku Kodaňské univerzity. Stejně tak učiní i Franck.

Na rozdíl od von Laueho rovnou emigruje po nástupu Hitlera do Dánska, a pak dál do Spojených států amerických. Během úprku zanechá v Kodani svou Nobelovu cenu.

Happy-end

Obě ocenění má před sebou de Hevesy, jehož začátkem dubna 1940 zaskočí zpráva, že nacisté obsazují Dánsko. Má strach, aby zlato neskončilo ve špatných rukou, Hitler by je buď roztavil nebo využil k propagandě.

Nejdříve přemýšlí, že by obě Nobelovy ceny mohl zakopat pod zem, nakonec dostojí svému oboru. Napadne ho rozpuštění v kyselině – na zlato však potřebuje lučavkou královskou, což je směs kyseliny chlorovodíkové a dusičné.

Zlato v ní rozpustí na drobné částečky a kádinku se žluto-oranžovou kapalinou uloží na poličku v laboratoři. Nikdo si ji nevšimne, de Hevesy ji dokonce nechá na místě, když v roce 1943 emigruje do Švédska.

Po konci druhé světové války se vrací na místo činu a lahvičku najde neporušenou. A tak může dokončit svůj plán, z roztoku vysráží zlato zpět. Následně ho zašle do Stockholmu, kde znovu odlijí pamětní medaile. Ty jsou poté předány jejich původním majitelů.