Je pozdní noc a po hladině Dunaje kráčí žena. Neklesá, nezanechává vlny a pohybuje se tiše, jako by černá voda pod ní byla dlažbou. Muž, který ji z břehu pozoruje, ji údajně poznává, jenže Ruža Vlajna má být v tu chvíli mrtvá celé století. Vesnice Kisiljevo v severovýchodním Srbsku má s upíry nevyřízené účty.
Vesnice Kisiljevo leží na břehu Dunaje, obklopená rovinou a vinohrady. Dala by se považovat za klidné místo, kdyby tu v roce 1725 nezačala první zdokumentovaná upírská panika v Evropě.
Když srbský sedlák Petar Blagojević (asi 1662–1725) náhle zemřel, za osm dní po něm zemřelo i dalších devět vesničanů. Všichni na smrtelné posteli tvrdili totéž, že je v noci Blagojević přišel dusit.
Vesničané ho tehdy exhumovali, propíchli kolíkem a spálili. Případ zdokumentoval rakouský úředník a slovo „vampir“ se poprvé dostalo do západoevropských jazyků. Ale Kisiljevo tím svůj seznam mrtvých, kteří se nehodlají chovat jako mrtví, ještě nezavřelo.

Žena na střeše
O generace později začala vesnici znepokojovat jiná postava. Ruža Vlajna, přezdívaná Žapunjica, zemřela někdy v průběhu 19. století, ale podle místních výpovědí tím její přítomnost v Kisiljevu neskončila.
Jako přízrak vylézala uprostřed dne na půdu a házela věcmi. Když tam lidé šli, nikdo tam nebyl. V noci bila do hrnců visících na okapech domů.
Dům, kde strašila, byl nakonec raději zbořen. Svědectví o těchto událostech zachoval místní Mirko Bogičić, podle nějž se vše odehrávalo za života jeho dědečka, tedy někdy v 19. nebo na počátku 20. století.
Jeden muž tvrdil, že ji viděl ve 30. letech 20. století kráčet po hladině Dunaje, v době, kdy měla být mrtvá celé století. Proč si ale takovéto příběhy vesnice předávají po generace místo toho, aby je nechaly zaniknout?

Nikdy probodnuté srdce
Skeptičtí badatelé nabízejí střízlivější výklad. Upírská hysterie 18. a 19. století v Srbsku se šířila v době epidemií, jejichž příznaky tehdy nápadně připomínaly „upírské“ chování: citlivost na světlo, agresivita, přenášení nákazy.
Nerozložené tělo v hrobě budilo hrůzu, přestože šlo o přirozený proces závislý na podmínkách pohřbení. Mohla být žena kráčející po vodě jen iluzí způsobenou strachem a mlhou nad řekou?
Vypráví se, že srdce Ruži Vlajne nebylo nikdy probodnuté kůlem, její hrob nebyl nikdy vykopán a s tělem nebylo nijak nakládáno. Možná jej nenašli, možná se obávali, že narušení místa jejího posledního odpočinku by mohlo přivolat její hněv.
Obyvatelé Kisiljeva mají dodnes tradice týkající se smrti. Když člověk zemře, udržují doma zapálenou svíčku až do chvíle uložení těla do rakve, a předtím provádějí rituály proti zlým duchům.
Zesnulým kladou mince přes oči, aby nebyli v posmrtném životě o nic chudší. Jako by v téhle vesnici dobře věděli, s čím není radno si zahrávat.
Sava Savanović: Upír z vodního mlýna
Nejslavnější srbský upír nesídlil v žádném zámku, ale v obyčejném vodním mlýně…Sava Savanović prý po staletí obýval starou mlýnici na říčce Rogačici ve vesnici Zarožje a přepadal mlynáře přicházející mlít obilí.
Legenda se dostala do literatury díky srbskému spisovateli Milovanu Glišićovi (1847–1908) a jeho novele Po devadesáti letech, která vyšla sedmnáct let před Draculou od irského spisovatele a divadelního kritika Brama Stokera (1847–1912).
V roce 2012 se mlýn zřítil a místní samospráva vydala veřejné varování, aby místní obyvatelé pokládali na parapety česnek a do domovů svaté kříže,…takže pokud byl Savanović vězněm mlýna, kde je teď a na jakém místě si hledá nový příbytek?
