Ledy tají. S postupem globálního oteplování pozvolna roztává arktický ledový příkrov i věčně zamrzlé tundry Sibiře. A mikroorganismy spící zdánlivě věčným zamrzlým snem se začínají probouzet.
Dávnověké viry, bakterie, rostliny pozvolna vystupují na povrch a nejsou zdaleka tak mrtvé, jak by se zdálo. Některé se vědcům podařilo vzkřísit, jiné to zvládly samy…
Pozvolné tání arktického permafrostu začíná zhruba před 22 000 lety s koncem poslední doby ledové. Zemské hlubiny mohou ukrývat tajemství mnohem nebezpečnější věci, než jsou fosilie.
Počátkem srpna 2016 procitá v Jamalo-něneckém autonomním okruhu bakterie sněti slezinné (známé také jako antrax), pravděpodobně z mrtvoly soba polárního, jehož pastevectví patří ke způsobu obživy zdejších domorodců. Zemřou lidé a přes 2 000 sobů.
Vzácný druh antraxu odpočíval pod zemí celých 75 let, než byl díky tání vytažen zpátky na světlo. Není však zdaleka jediným mikrobem hybernujícím pod sibiřskou půdou.
Giganti z jiné éry
Schopnost přežití virů a mikrobů je úctyhodná. Virové spory se dokážou zakonzervovat a ochránit do takové míry, že vydrží i ty nejextrémnější okolní vlivy včetně času.
Prozatím nejstarší patogeny, které se vědcům z Národního centra vědeckého výzkumu v Paříži podařilo najít, jsou zástupci druhu tzv.
gigantických virů, objevených v roce 2003. Pithovirus sibericum a v loňském roce nalezený Mollivirus sibericum jsou staré zhruba 30 000 let a pocházejí z pobřeží východosibiřského moře, ze vzorku půdy z hloubky 30 metrů pod povrchem.
První z nich se francouzským badatelům daří v laboratořích přivést k životu už v roce 2014. Oproti současným virům je nesrovnatelně komplexnější.
Jestliže největší strašák moderního světa, virus HIV, je tvořen pouhými 9 geny a chřipkový virus A jen 8, tak Pithovirus jich má 500. Scénář globální katastrofy se však prozatím nekoná, obří viry napadají pouze mikrobiální organismy typu měňavek.
Týmu ruských vědců se v roce 2012 údajně podařilo úspěšně vyklíčit semena Silene stenophylla¸ květiny z čeledi hvozdíkovitých, stará cca 32 000 let.
Našla se v noře poblíž řeky Kolymy v severovýchodní části Sibiře, kam je kdysi pohřbila arktická veverka jako součást zimních zásob. Ve vrstvě půdy cca 38 metrů pod povrchem odpočívala ve společnosti kostí mamutů, bizonů a nosorožců srstnatých.