Psychické i fyzické vyčerpání, poruchy soustředění, úzkosti, často i nezájem o okolní dění. To je jen několik z příznaků syndromu vyhoření, který považujeme za nemoc moderní civilizace.

Naše mozky jsou dnes vystaveny mnohem větší míře stresu, než jak to bylo za „starých dobrých časů“. Skutečně to tak je?

Boj nebo útěk. Lidské tělo se umí připravit na život ohrožující situace. Na možnost bojovat i utíkat. Mobilizuje svaly, napíná je a začíná do nich přivádět větší množství energeticky obohacené krve. Spotřebovává větší množství kyslíku.

Jenže tato funkce, která nám má zachránit život často pracuje i proti nám. Mnohdy ji totiž spouští i psychosociální podněty a dochází tak k vyčerpání. Dlouhodobé vystavení stresovým situacím končí syndromem vyhoření.

Lékařská záhada

Pro veřejnost známý jev je přitom jednou velkou lékařskou záhadou. Vědci například stále tápou, jestli jde o nemoc psychickou, nebo fyzickou. Často se o syndromu vyhoření mluví jako o nemoci, kterou způsobuje život v moderní společnosti.

Každodenní pracovní stres, telefony, emaily a další technologie, které nám měly přinést úlevu, paradoxně přispívají k prohlubování a prodlužování stresu. „To kdysi bylo líp…“ Ale skutečně je to tak?

Podle výzkumu, který provedla Anna Katharina Schaffner, výzkumný pracovník University of Kent, to ale není tak úplně pravda.

Provází nás déle, než si myslíme

O syndromu vyhoření, přestože toto pojmenování skutečně pochází až z 20. století, píše již římský lékař Galén (129–216). Později v počátcích moderní medicíny tuto nemoc začnou lékaři diagnostikovat jako neurastenii.

Zajímavé je, že muži i ženy se s tímto problémem vypořádávají odlišně. Podle finské studie je mnohem pravděpodobnější, že si kvůli vyhoření vezme volno muž než žena. Lidé trpící syndromem vyhoření se dnes léčí pomocí psychoterapie.

Podle lékařů je nejlepší obranou zdravý postoj člověka k práci, ale i rodině a trávení volného času.