Téměř po 170 letech je jedna ze záhad arktické výpravy sira Johna Franklina vyřešena. Alespoň ta, kde skončila jedna z lodí.

„Poměrně zachovalý vrak leží v hloubce necelých 11 metrů, asi 2 880 km severně od kanadského Toronta,“ oznámí John Geiger, ředitel Kanadské královské zeměpisné společnosti.

„Je to zpráva, na kterou svět čekal od roku 1848,“ charakterizoval objev William Battersby, britský autor vědeckých článků a knih o této expedici.

Po dvou měsících z vraku vyzdvihli i lodní zvon. Definitivně se tak potvrdilo, že se jedná o loď Erebus. Co se vlastně tehdy stalo?

Poslední expedice anglického polárního průzkumníka sira Johna Franklina (1786–1847) začíná 19. května 1845. Z anglického přístavu Greenhithe vypluje 24 důstojníků a 110 mužů posádky v čele s 59letým Franklinem.

Chtějí objevit a proplout Severozápadní průjezd. Dvě lodě Erebus a Terror zamíří na sever a pokusí se najít cestu kolem pobřeží Kanady mezi Atlantským a Tichým oceánem. Výprava skončí tragicky a celá posádka zmizí na zamrzlých pláních.

Obě lodě na dlouhé měsíce uvězní led a Franklin zahyne. Zbylí členové posádky dojdou k zoufalému rozhodnutí, že opustí lodě a vydají se na cestu přes kanadskou Arktidu.

Smrtelné dávky olova

Po expedici se ihned začne pátrat. Až do roku 1878 je vypraveno celkem 20 záchranných výprav! Nacházejí ale jen tři hroby, pozůstatky desítek mrtvých polárníků, množství předmětů, nesrozumitelné zprávy a rozporuplná svědectví Inuitů.

Nikdo Franklinovu expedici nepřežije. Navíc mrtvoly nesou stopy po kanibalismu. Proč se k němu námořníci uchýlili, když měli zásoby konzerv nejméně na tři roky?

V roce 1984 američtí antropologové exhumují řadu těl, která jsou v podmínkách arktické zimy velmi dobře zachována. V tělech jsou zjištěny velké dávky olova, jejichž působení nemohli námořníci přežít.

Olovo je jed, který celkově ničí organismus, ale hlavně způsobuje degeneraci neuronů v mozku. Zdrojem olova byly nejspíš konzervy, jejichž plechové válce byly zavíčkovány olověným svárem. Tak se olovo snadno dostalo do jídla.