Prezident J. F. Kennedy si do Oválné pracovny zavolá tiskového tajemníka Pierra Salingera a řekne mu: „Potřebuji sehnat doutníky. Spoustu doutníků. Asi tak tisíc.“ Samozřejmě myslí kubánské H. Upmann Petit – skvělá značka.
Salinger mu nakonec přinese humidory s 1 200 kusy. Kennedy od stolu poděkuje a řekne: „A teď to můžu podepsat…“
Podepíše. Je 7. února 1962, když John Fitzgerald Kennedy (1917–1963) uvalí obchodní embargo na kubánský režim. Bohatí Američané tím na celých 50 let přijdou o to nejlepší, co se dá kouřit. O Rolls-Royce mezi doutníky.
O půdu a aroma ostrova, protože jedině kubánský doutník chutná jako kubánský doutník.
Soudný den pro mistry
Kuba kdysi měla na výrobu doutníků monopol. Nic se jí nevyrovnalo, ruční výroba se považovala za umění, které se předávalo z generace na generaci. Pak ale přijde září roku 1960 a „soudný den“ pro kubánský doutníkový průmysl.
O trh se začne starat monopol Cubatabaco a celá řada špičkových pěstitelů ze země uteče v čele s rodinou Olivů. Hledají místa a podnebí v Hondurasu, Panamě, Mexiku, dokonce i na Filipínách. Olivové nakonec najdou živnou půdu v Nikaragui. Jiní kubánští mistři zůstanou na Jamajce, další v Dominikánské republice.
Tři typy listů
Půda sice pořád zůstává základní matricí, ale dalším uměním je odhadnout okamžik, kdy tabákové listy utrhnout. Z jedné rostliny se sklízí asi 16 nebo 17 listů za sezonu. Ne najednou. Na každé rostlině jsou čtyři druhy listů.
Úplně dole rostou „volado“ (10 procent podílu), uprostřed „seco“ (50 procent) a horních 40 procent připadá na listy „ligero“. „Jen při maximálně příznivých podmínkách vyroste na vrcholcích rostliny ještě několik listů medio tiempo.
Jsou málo známé, v podstatě se z nich dělají hlavně doutníky Cohiba Behike,“ vysvětluje Robert Pokorný z Tabacos.cz. Platí úměra čím víc slunce, tím větší síla tabáku a víc chutí.
„Paradoxně ty nejchutnější listy hůře hoří, proto jsou většinou uprostřed doutníku listy ligero,“ říká. S tím souvisí další díl alchymie – zvolit správnou skladbu listů a odrůd…
Stehna už nefrčí
Když se listy sklidí, nejdřív se suší volně rozprostřené na speciální látce. Pak se schovají do tabákové sauny, kde se snoubí síla slunečních paprsků, světla a dřeva (nejlepší je cedr). Po 45 až 60 dnech sušení a fermentace míří na dva, tři roky do dozrávárny.
Pak se utřídí, zbaví se ztvrdlých stonků a znovu suší. Klidně další dva, tři roky. V tenhle moment už nejzkušenější mistři vědí, které listy budou tvořit náplň, které střed a které budou obalem.
Představa snědých rozložitých dělnic, jak válejí doutníky na masitých stehnech, je minulostí.
Monopol Cubatabaco dnes zahrnuje 22 značek, ročně vyvezou na 80 milionů kusů doutníků a skoro všechny se balí stylem manufaktury – to znamená, že vedle sebe sedí několik baličů a podávají si polotovary jeden druhému.
První vybírá a třídí listy – liší se typem zrání, počtem fermentací, odrůdou. Druhý připravuje směs podle druhu, který se právě vyrábí. Třetí zabalí polotovar. Většinou jsou uprostřed doutníků listy ligero, ty obalují seco, pak volado.
Čtvrtý chlápek tenhle polotovar zabalí do vázacího listu, pátý nahrubo ořízne a dá do lisu. Doutník si musí zvyknout na svůj tvar. Šestý hombre a nejzkušenější z party zabalí doutník do krycího listu a přírodním lepidlem nasadí čepičku (u hlavy doutníku;
vkládá se do úst). Nakonec se přesně ořízne podle specifikace. Takhle je připravený na sirku.