Psal se 14. prosinec 1911, když na geografickém jižním pólu poprvé v historii stanul člověk. V ten den zde norskou vlajku vztyčila pětičlenná výprava, vedená zkušeným polárníkem Roaldem Amundsenem.

Podařilo se mu tak vyhrát nevyhlášený závod s britským polárníkem Robertem Falconem Scottem, který pólu dosáhl až o měsíc později. Jak skončila jeho expedice?

Jižní pól leží ve výšce skoro 3000 metrů nad mořem. Těžko se tam dýchá, je zde citelný nedostatek kyslíku. Teploty se pohybují kolem -50 °C, fouká silný vítr. Dobytí tohoto extrémně nehostinného místa se na začátku 20. století stalo snem polárníků.

Jenom v letech 1900 až 1905 se zde objevilo pět vědeckých výprav. V roce 1908 se k pólu přiblížila britská expedice pod vedením Ernesta Shackeltona.

Od cíle ji dělilo 155 kilometrů, když její postup zastavil příchod antarktické zimy a nedostatek potravin. Nepoznaný pól dál lákal. Amundsen i Scott tam chtěli být první. Jak jejich závod skončil?

Britové chtějí být první!

O dobytí jižního pólu usilovalo především britské impérium. Mocná Královská geografická společnost vsadila po neúspěchu Ernesta Shackeltona na kapitána Roberta Falcona Scotta. Bylo mu dvaačtyřicet let a v čele expedice do Antarktidy stál už podruhé.

V roce 1909 se tedy Scott chystal vyrazit na palubě lodi Terra Nova na jednu z největších objevitelských výprav britské koruny.

Kdo zhatil norské plány

V tu dobu se Norsko právě zbavilo švédského poručnictví. Nový král Haakon VII. a královna Maud toužili ukázat světu, co jejich malá země dokáže. Všechny naděje se tehdy upíraly k severnímu pólu, kterého ještě nikdo nedosáhl. Dobýt ho slíbil muž jménem Roald Amundsen.

V roce 1909 se ale stalo něco neočekávaného, co jeho plány zhatilo. Severní pól byl údajně dobyt a o vítězství se přeli dva Američané Robert Peary a Frederick Cook.

„Jdu na jih. Amundsen“

Amundsen se proto rozhodl napřít veškeré úsilí ke zdolání pólu jižního. Protože si nebyl jistý, jak by takovou změnu cíle expedice vnímala veřejnost a hlavně sponzoři, své rozhodnutí nezveřejnil.

Ještě v červnu 1910, kdy vypluli, si dokonce i většina jeho posádky myslela, že cílem expedice je severní pól.

Scott mezitím postupoval systematicky. V Británii rozpoutal mohutnou propagandistickou kampaň, získal několik desítek tisíc liber, za které nakoupil prvotřídní výbavu. Amundsen svou expedici připravoval tajně. Když všechno spočítal a připravil, vyplul.

Překvapený Scott, který o ničem neměl tušení, dostal jen telegram: „Jdu na jih. Amundsen.“

Vše podřídit jedinému cíli

Obě expedice zvolily pro svoji cestu k pólu trasu z oblasti Rossova moře. Amundsen z Velrybí zátoky, Scott od McMurdova zálivu. Norský polárník zvolil cestu k pólu o 100 kilometrů kratší, zato však zcela neznámou.

Nešetřil časem a námahou na vybudování mnoha potravinových skladišť a směrovek. Zatímco Amundsen podřídil vše jedinému cíli – dobytí jižního pólu, Scottova expedice měla navíc náročný vědecký program.

50 kilometrů denně

Amundsen neexperimentoval. Už dříve se mu osvědčili čtyřnozí tahouni, a tak měl s sebou grónské psy. Velice důkladně vybudoval zásobárny, jasně určil členy finálního týmu.

Se čtyřmi průvodci, čtyřmi saněmi a 52 psy pak vyrazil v říjnu 1911 na jih. Svět překvapil rychlostí, jakou se mu podařilo jižní točny dosáhnout. Denně postoupila Amundsenova výprava až o 50 kilometrů.

Kožešiny, nebo moderní oblečení?

Scott se vydal na cestu od McMurdova zálivu 1. listopadu. Místo psů se spolehl na sibiřské poníky, kteří ale drsné podmínky nezvládli a brzy pomřeli. Nevyšel ani experiment s motorovými saněmi, muži museli nakonec táhnout plně naložené saně sami.

Rozdíl byl i ve výstroji. Amundsen používal kožešinové oblečení, které odkoukal od Eskymáků, zatímco Britové měli své moderní oblečení speciálního střihu, ovšem těžší. Navíc prý nikdy úplně neuschlo.

Na pólu vlaje norská vlajka

Norové pod vedením Amundsena dorazili k kožnímu pólu 14. 12. 1911. Vyfotografovali se, uskutečnili pochod po okolí, zanechali zde stan s dopisem Scottovi a vyrazili zpět. „Tak jsme dorazili a mohli jsme vztyčit naši vlajku na geografickém jižním pólu.

Díky ti, Bože!“ zapsal si do deníku v tento památný den Amundsen. „Je to velká věc, že jsme zde jako první lidé, že tu nevlaje anglická vlajka, ale naše tříbarevná, norská,“  zapsal si další člen výpravy.

Je to děsivé místo!

Skupině pěti mužů pod vedením Roberta Scotta se podařilo dosáhnout jižního pólu 18. ledna 1912. Našli zde vzkaz od Amundsenovy výpravy, která je o 34 dní předběhla. „Díkybohu!

Je to děsivé místo, a tím strašnější pro nás, kteří jsme se namáhali k němu dojít, aniž bychom byli odměněni prvenstvím,“ zapsal si Scott do deníku. Angličané postavili poblíž stanu mohylu, samozřejmě se také vyfotografovali a nastoupili cestu zpět.

Zemřeme jako džentlmeni

Na zpáteční trase jim pak Antarktida sečetla všechna logistická pochybení, omyly v organizaci a podtrhla to mimořádně nepříznivým počasím. Všech pět mužů na zpáteční cestě od pólu na základnu zemřelo.

O osudu výpravy se svět dozvěděl až z fotografií a deníků, které byly nalezeny spolu s některými těly členem expedice Edwardem Atkinsonem o osm měsíců později. „Obávám se, že musíme zemřít…, ale byli jsme na pólu a zemřeme jako džentlmeni.

Lituji jen žen, které za sebou zanecháváme,“ uvedl slavný polárník v dopise, který napsal v březnu 1912, když si uvědomil, že nešťastnou expedici nepřežije.

Jsme v pěkné bryndě

V roce 2007 si mohla veřejnost poprvé přečíst i dopis, který psal Robert Scott své manželce s vědomím blížící se smrti. „Jsme v pěkné bryndě a pochybuji, že se z toho dostaneme,“ psal ve tomto posledním dopise manželce.

Zároveň ji však ujišťoval, že svůj konec přijímá bez lítosti. „O kolik lepší to bylo než lenošit doma,“ dodal v listu, který byl nalezen téměř rok poté, co on i jeho kolegové z výpravy podlehli uprostřed antarktických ledových plání zimě a hladu.

Poslední dopis Roberta Scotta

„Veď pokud možno chlapce k zájmu o přírodovědu, je to lepší než hry,“ psal v tomto posledním dopise manželce Robert Scott z Antarktidy. Jeho syn Peter, tehdy tříletý, absolvoval později Trinity College na Cambridgeské univerzitě a stal se předním ornitologem.

„Není snadné psát kvůli zimě – je 70 stupňů pod nulou a nemáme žádné jiné útočiště než stan. Víš, že jsem tě miloval… a nejhorší na celé této situaci je myšlenka, že už tě nikdy nespatřím. Nebyl jsem asi moc dobrým manželem, ale doufám, že budu dobrou vzpomínkou.“

Smrt 18 km od základny

Scottův kolega Edgar Evans byl už tou dobou po smrti – cestou při sestupu se zranil na hlavě a zemřel ve spánku. Lawrence Oates, který trpěl vážnými omrzlinami, odešel do oslepující vánice s legendárními slovy: „Jdu ven, a možná se tam chvilku zdržím.“

Robert Scott, Henry Bowers a Edward Wilson se ještě snažili udržet při životě, později však i oni doplácejí na vyčerpání, podvýživu a omrzliny. Scott, Wilson a Bowers zemřeli pouhých 18 kilometrů od posledního ze svých skladišť.

Co způsobila sněhová bouře

Poslední zápis ve Scottově deníku měl datum 29. března 1912. Píše se v něm: „Den co den jsme byli připraveni vyrazit ke skladišti vzdálenému jen 18 kilometrů, ale venku před stanem zuří sněhová bouře. Myslím, že už nemůžeme očekávat nic dobrého.

Vydržíme až do konce, ale jsme přirozeně den za dnem slabší a naše smrt nemůže být daleko. Je to bída, ale myslím, že už nebudu moci psát. R. Scott.“

Kde leží poslední dopisy

Scotta tak už nedostihla krátká synova zpráva „Milý tatínku, stanu se bubeníkem.“ ani ta druhá, konstatující prostě „Miluji tě.“ Veškerá osobní Scottova korespondence je dnes uložena v muzeu Scottova výzkumného polárního ústavu při Cambridgeské univerzitě.

Ústavu ji věnovala Philippa Scottová, vdova po polárníkově jediném dítěti Siru Peteru Scottovi, který zemřel v roce 1989.

Proč Britové neuspěli

Příčiny neúspěchu Scottovy expedice jsou připisovány jednak organizaci, vedení a vybavení výpravy, jednak nepříznivým okolnostem. K nevhodnému vybavení patřilo látkové oblečení, tažná zvířata (sibiřští poníci a malý počet psů) a nedostatečné potravinové dávky.

Naproti tomu Amundsen využíval zkušeností převzatých od Eskymáků a spoléhal na jejich kožešinové oblečení a lehké saně, tažené výlučně psy.

Dobrovolná smrt Lawrence Oatese

K nešťastným událostem patřila mnohadenní prudká sněhová bouře, která znemožnila Scottovi a jeho dvěma druhům dojít pouhých 18 kilometrů k předsunutému skladišti zásob, a zachránit si tak život.

K nejvýraznějším momentům patřila dobrovolná smrt Lawrence Oatese, který tak chtěl ulehčit svým druhům, a poslední záznamy a dopisy Roberta Scotta, psané při vědomí blízké smrti.

Odhalená tragédie Scottovy výpravy přinesla další zájem o zkoumání Antarktidy, který na chvíli odsunula do pozadí 1. světová válka. Po ní nastalo období skutečně vědeckého zkoumání kontinentu.

Vzducholodí k severnímu pólu

Amundsenovi vynesl jeho úspěch slávu největšího světového polárníka. Nejednalo se však o jeho poslední odvážnou výpravu do věčně zmrzlých oblastí.

V polovině května 1926 se vydal ve vzducholodi Norge k severnímu pólu a stal se prvním člověkem, kterému se přelet nejsevernějšího bodu planety podařil. Právě severní pól se ale o dva roky později stal norskému cestovateli osudným.

Zřícení v mlze

Při zachraňování výpravy vedené Umbertem Nobilem pětapadesátiletý Roald Amundsen zahynul. Předpokládá se, že se jeho letoun v mlze zřítil do Barentsova moře.

Datum smrti bylo oficiálně stanoveno na 18. června 1928, Amundsenovo tělo ani ostatky dalších členů posádky se ale nikdy nenašly. Moře vydalo jen několik částí havarovaného hydroplánu.