Je mu 26 let, když ji poprvé spatří a zatouží ji fotit. O deset let později je uznávaným fotografem, který má lukrativní smlouvu s časopisem Vogue. Na dosah má i splnění dávného snu.

Je konec června 1962 a on sedí v apartmá 261 losangeleského hotelu Bel Air, které se proměnilo v provizorní ateliér. V lednici se chladí Dom Pérignon, ročník 1953, a on čeká na Marilyn Monroe (1926–1962), která má dorazit každou chvíli.

Nakonec je sice z „chvíle“ pět hodin, ale Stern čekání nelituje. Hvězda mu vyrazí dech hned několikrát. Poprvé když spontánně souhlasí s návrhem na focení, podruhé když ji konečně spatří ve vestibulu hotelu.

Přijela sama, žádní bodyguardi, žádní poskoci a tiskoví agenti. „Byla štíhlá a vláčná, jemně zaoblená na správných místech, a zcela sama sebou.“ vzpomíná později. Žádný make-up, žádná imitace, ale skutečná, krásná žena. Nakonec mu vyrazí dech přístupem.

„Kolik mi dáte času?“ ptá se jí a doufá, že to bude alespoň pět minut. „Kolik chcete,“ odpoví mu s úsměvem a je z toho skoro 12 hodin, během nichž Stern dostane vše, co si namane.

Marilyn vychází vstříc všem požadavkům, nechá se fotit bez make-upu a dojde dokonce i na nahotu, kterou kryje pouze šátek z průsvitné látky. Ve Vogue jsou fotkami nadšení. Věnují mu osm stran, ale chtějí ještě pár černobílých snímků.

Následují další dvě focení, během nichž vznikají další z možná nejlepších fotek herečky, která je jednou provždy největším sexsymbolem v historii. O pár dnů později jí posílá fotografie ke schválení.

Dvě třetiny se vrátí přeškrtané barevným fixem nebo zničené jehlicí do vlasů. A o pár týdnů později slyší Stern z televize neuvěřitelnou zprávu. Marilyn je mrtvá! S oslavy života a krásy se stává epitaf.