Uzavřou sice dohodu, kde svatosvatě slíbí, že se od biologických zbraní budou držet dát. Že je nebudou vyrábět ani vyvíjet. Jenže v Sovětském svazu platí trochu jiná pravidla hry. A tak se tu dál experimentuje s pravými neštovicemi či morem.

Hitem číslo 1 je ovšem antrax.

Jeho extrémně nebezpečné bakterie mají pro Rusy příliš velký potenciál, než aby se jich vzdali kvůli nějakému bezvýznamnému kusu papíru, podepsaném v dubnu 1972 v Ženevě spolu s více než dvacítkou dalších států.

A tak se parta vyvolených pod záštitou KGB zavře v tajných laboratořích ve Sverdlovsku (dnešním Jekatěrinburgu), tvářící se jako obyčejná továrna na léčiva, aby tu v živném roztoku množili bakterie antraxu do stádia, v němž vytvářejí spory.

Pak už stačí jen počkat, až se z nich ve speciální sušárně stane prášek, vhodný k plnění bojových hlavic. Jenže i výkvěty komunistické říše jsou jenom lidé, kteří dělají chyby. V roce 1979 jedna taková stojí život několika desítek lidí. Minimálně.

Osudová chyba

To pondělí, 2. dubna 1979 má podplukovník Nikolaj Černyšov na starosti dohled nad odpolední směnou. Jeden z techniků mu nechá vzkaz o odmontování zaneseného filtru ve ventilačním zařízení sušárny, bránící úniku bakterií a spor do ovzduší.

Černyšov ale zapomene tuto informaci zanést do provozního deníku, takže noční směna se vrhne do práce bez něj. Než se na fatální nedostatek po několika hodinách přijde, stačí se ven ze sušárny dostat několik kilogramů prachu se sporami antraxu.

Obyvatelé milionového velkoměsta zatím spokojeně leží v postelích, netušíc, že jejich osud teď závisí na rozmarech větru. Pokud by vanul k nim, místní hřbitovy by brzy praskaly ve švech. Naštěstí ale míří opačným směrem, mimo nejobydlenější oblasti.

Jako první to schytají zaměstnanci sousední keramičky, parta dělníků, slavících v nedalekém baru je rovněž téměř bez šance. Do týdne je většina z nich mrtvá. Nakaženo je nakonec nejméně 96 lidí, 64 z nich patogen zabije. Podle zákulisních zvěstí je ale obětí daleko víc.

Informační embargo

Možná až několik stovek. Přesná čísla si ovšem Sověti nechávají pro sebe. Se stejnou vervou, s jakou okamžitě po zjištění úniku zburcují armádu, aby celou oblast uzavřela, se snaží vše utajit.

Zatímco ve Sverdlovsku panuje stanné právo, KGB likviduje lékařské záznamy nakažených, stejně jako jejich těla. A když se okolní svět začne po průsaku prvních neurčitých informací ptát, svedou sovětští odborníci všechno na kontaminované maso.

Informační embargo protrhne až v 90. letech ruský prezident Boris Jelcin (1931–2007), který tehdy šéfuje komunistické straně ve Sverdlovské oblasti.

Váhavě přizná, že příčinou epidemie, světovými experty přezdívané biologický Černobyl, mohl být vojenský výzkum.