V noci z 8. na 9. března 1944 dojde v koncentračním táboře Auschwitz II-Birkenau k největšímu masovému vraždění bývalých občanů Československa za 2. světové války.
Od začátku války uplynuly už více než tři roky a Němci si začínají pomalu uvědomovat, že zlikvidovat podřadnou židovskou rasu nebude vůbec jednoduché. Nenahrávají jim ani stále častější povstání v ghettech a koncentračních táborech.
Proto se rozhodnou k tvrdému protiútoku. Od začátku roku 1943 začnou budovat na území tábora Auschwitz II-Birkenau sekci označenou jako Bllb, která v září „přivítá“ první dva transporty takzvaného terezínského rodinného tábora.
V něm nejsou jako obvykle zařazeni staří lidé, ale naopak mladí muži a ženy z Terezína. Právě ti jsou totiž pro nacisty potenciální strůjci povstání. Celkem 5007 osob se už od začátku těší nebývalým privilegiím. Neprocházejí selekcí, není jim ani oholena hlava.
Chlapci a muži putují do baráků se sudými čísly, ženy a děti do lichých a mohou se tak vzájemně vídat. Děti dokonce mohou docházet do dětského bloku, kde probíhá výuka a různé hry.
Místo práce smrt
„Toto zvláštní zacházení pravděpodobně souviselo s očekávanou návštěvou zástupců Mezinárodního červeného kříže v Terezíně, mohlo jít ale také o snahu zakrýt genocidu Židů,“ spekulují o účelu rodinného tábora současní historici.
Osud dotyčných vězňů už je přitom dávno zpečetěn. Ve svých papírech totiž mají označení SB (Sonderbehandlung alias zvláštní zacházení), což v nacistickém žargonu znamená poprava bez rozsudku.
Další dva transporty s pětitisícovkou vězňů dorazí z Terezína v prosinci. I když panují v rodinném táboře zvláštní podmínky, kvůli hladu je zde poměrně vysoká úmrtnost. To ale nacistům nestačí, a tak na začátek března roku 1944 naplánují obří vyhlazovací akci.
„Pojedete do pracovního tábora v Heydebrecku,“ oznamují suše kápové a nařídí vězňům poslat příbuzným do Terezína korespondenční lístky s datem 25. března. Jde o naprosto běžnou věc, a tak při psaní vězni ani netuší, že v tento den už nebudou mezi živými.
Přežije šest procent!
Dne 7. března jsou všichni přeživší vězni ze zářijového tábora přemístěni do prázdného bloku. Následující den odpoledne je ještě pár jedinců vyřazeno a zbytek je v podvečer donucen nastoupit do nákladních aut.
Žádná cesta do jiného tábora je ale nečeká, náklaďáky míří rovnou k plynovým komorám. Zatímco muži putují do krematoria číslo 3, ženy do dvojky. Už v náklaďácích řada z nich zpívá české písničky včetně hymny a pokračují v tom i při uzavření v komorách.
Té noci je zabito téměř 3800 lidí. „Na ten den bylo v plánu velké povstání vězňů, ale nedošlo k němu,“ shodují se někteří přeživší vězni. O čtyři měsíce později následují tuto událost další vyvražďovací akce, během kterých zemře na 7000 lidí.
Z celkem 17 500 vězňů terezínského rodinného tábora se konce války dočká jen 1167! Z prvního, zářijového transportu je to pouhých 8 lidí!