Orbitální stanice Saljut 7 fungovala na oběžné dráze několik let. V roce 1985 ale došlo chybou obsluhy k výpadku elektřiny. V té chvíli musel být vyslán záchranný tým, jenž poprvé v historii spojil loď s neovladatelnou stanicí.

Jak se kosmonauti vyrovnávali s mnohými překážkami, aby zachránili stanici i sami sebe?

Saljut 7 byl posledním typem orbitální stanice typu Saljut, vypuštěným Sovětským svazem 19. dubna 1982. Na oběžnou dráhu odstartovala z kosmodromu Bajkonur s pomocí rakety Proton K. Jednalo se o další model, který konstrukčně navazoval na předchozí Saljut 6. Za devět let jejího působení se zde vystřídalo 21 kosmonautů, přičemž někteří z nich se na ni opakovaně vraceli.

(Ne)Podstatný výpadek elektřiny

Posledními návštěvníky byli kosmonauti, kteří stanici opustili v říjnu roku 1984 a uvedli ji do režimu automatického letu. Saljut tak nepřetržitě sledovali pracovníci řídicího střediska v Kalinigradu u Moskvy.

V osudný den, tedy 11. února 1985, došlo ke krátkému výpadku v palubní elektrické síti, kvůli kterému se vypojil hlavní palubní vysílač a přijímač telemetrie, jenž byl součástí bloku elektroniky S-190. Tomu ale pracovníci nevěnovali příliš pozornosti, protože na palubě už byl připravený nový blok, který měla vyměnit nejbližší posádka chystající se na stanici.

Střídání směn i rozhodnutí

Pracovníci, jež zrovna končili svou směnu, nabyli dojmu, že by měli výpadek proudu probrat se specialisty, kteří tento blok vyráběli, aby předešli případným problémům. Tuto informaci pak nastupující směně předali.

Jenže těmto zaměstnancům přišla konzultace zbytečná a na stanici vyslali povel k přepnutí záložního vysílače zpátky na hlavní, což se ukázalo jako fatální chyba.

Saljut 7 se posléze dostal mimo dosah sledovacích stanic, a když pak nastal čas předpokládaného spojení, ze stanice už se neozvalo vůbec nic.

Metoda pokusů a omylů

Ještě v tento moment všichni doufali, že se systém bloku S-190 opět přepne na záložní vysílač a přijímač. Nikdo ale netušil, že povel vydaný z řídicího střediska zapříčinil neustálé zkraty, které poničily celý elektrický blok.

Se stanicí už nebylo možné se spojit. Nabízely se tak pouze dvě možnosti. Buď stanici opravit, nebo ji nechat shořet a zaniknout. Druhou možnost ale sovětské vedení zavrhlo, jelikož by to ve vesmírném soupeření se Spojenými státy znamenalo velkou porážku.

Naskýtalo se také riziko, že by mohli Američané stanici na oběžné dráze vyzvednout a dopravit na Zemi.

Nedostatek informací

Pro ruský vesmírný program bylo tedy nezbytné obnovit činnost stanice, aby znovu komunikovala a mohla být automaticky řízena i ze Země. Během spekulací se také poprvé objevily obavy, že by mohla stanice začít rotovat, což by znemožnilo připojení jakékoli lodi.

Pracovníci v řídícím středisku i nadále věřili, že se další systémy stanice napájejí z palubních baterií připojených na sluneční články. Pokoušeli se určit, co vlastně odmlčení Saljutu vyvolalo. Neměli ani tušení o tom, v jak vážné situaci se stanice nachází.

Hledá se záchranný tým

Ihned se tedy začalo diskutovat o tom, kdo se na stanici vypraví, aby ji opravil a zprovoznil. Všem bylo jasné, že musí vybrat muže s odpovídajícími schopnostmi a znalostmi, kteří by tak náročný úkol mohli zvládnout.

Do té doby totiž podobnou situaci ještě nikdo neřešil. A přiblížit se k pohyblivé a rotující stanici byl téměř nemožný úkol.

Výběr kosmonautů

Bylo nutné vybrat muže, kteří měli odpovídající schopnosti a znalosti, aby zvládli tak náročný úkol – přiblížit se k rozměrné orbitální stanici a spojit ji citlivě, a zároveň pevně s dopravní lodí.

Prvním členem narychlo sestavené posádky se stal inženýr Viktor Savinych, který tuto stanici dokonale znal, a který se také osvědčil ve schopnostech improvizovat při nevšedních opravách.

K němu po několik změnách přiřadili zkušeného kosmonauta Vladimira Džanibekova, jenž už na Saljutu 7 také pracoval a vykazoval výjimečné schopnosti při nouzovém ručním spojením kosmické lodi s orbitální stanicí.

Rychlé přípravy

V Kalinigradu tak začala příprava na přiblížení kosmické lodi k mlčící stanici. Technici stále počítali s tím, že nefunguje pouze telemetrie, ale jinak že je Saljut stále v určité míře zásobován elektrickou energií ze slunečních článků a palubních baterií.

Jak se ale později ukázalo, stanice neměla dostatek elektrické energie ani na částečně stabilní let. Dne 8. června 1985 byli oba kosmonauti připraveni k cestě do neznáma.

Spása už je na dosah

Příprava letu v Sojuzu T-13 na stanici byla nesmírně náročná. Když se oba kosmonauti dostali na oběžnou dráhu, jejich prvním úkolem bylo stanici najít. Uviděli ji na vzdálenost kolem 10 km a převzali ruční řízení.

Zatímco Viktor Savinych sledoval vzdálenost a propočítával vzájemnou rychlost, Džanibekov řídil přibližování. Jedinou možností, jak se k Saljutu mohli připojit, byly dva boční průzory.

Na spojení jim velící středisko dalo celé dva dny, aby si byli všichni jistí, že vše proběhne v pořádku. Džanibekov pak pomocí zaměřovacího periskopu srovnal loď podélnou osou směrem ke stanici a došlo tak k prvnímu mechanickému zachycení.

Tma a mráz

Oba kosmonauti si nasadili dýchací masky, aby se dostali do stanice. Nejprve si ale museli poradit s hermetickým poklopem, který otevřeli jen s velkou námahou. Když pak vpluli do stanice, panovala v ní tma.

Rozsvítili proto svoje příruční lampičky a uviděli okolo sebe všude led, který pokrýval stěny i průzory. Ve stanici nefungovalo vůbec nic. Poté, co si sundali dýchací masky, ucítili zápach technické zatuchliny a začali lapat po dechu.

Oxid uhličitý, který vydechovali v nehybném vzduchu, vytvářel nebezpečnou bublinu, jež museli rozehnat, aby se mohli znovu nadechnout. K tomu by nedošlo, kdyby fungovala alespoň ventilace.

Nepomohly ani čepice

Jelikož na stanici panovaly teploty okolo sedmi stupňů pod nulou, oba astronauti se museli chodit ohřívat do své domovské lodi. Nepomohly ani upletené teplé čepice a svetry, které jim nachystala Savynichova žena.

Tma a mráz komplikovaly opravy přístrojů, museli tedy při některých úkonech pracovat poslepu a rozpoznávat přístroje pouze hmatem.Velmi brzy také zjistili, že kromě výpadku elektronického bloku S-190 se u jedné z baterií poškodil senzor, který neustále informoval o plném dobití baterie, takže se nabíjení neustále přerušovalo.

Problém spočíval v tom, že při dobití jakékoliv jedné baterie se ostatní automaticky odpojily. Když se jim pak podařilo systémy nahodit zpátky a stanice začala rozmrzat, čekal na ně ten nejtěžší úkol – rozmrzlá voda.

Voda jako nepřítel

Ledové obložení stanice začalo roztávat, proto musela posádka vybavení stanice i stěny neustále vysoušet, jelikož hrozilo, že voda pronikne do elektronických systémů a dojde k obrovskému zkratu.

Ještě větší problém se vyskytl s pitnou vodou, kosmonauti měli zásoby pouze na 8 dní, a pokud by jim zásoby vody nerozmrzly, museli by celou misi přerušit. Posádka tak pokračovala v prověřování všech rozvodů i systémů, zda nejsou poškozeny vlhkostí.

Celkově museli zkontrolovat kolem tisíce elektronických bloků a tři a půl tuny kabelů. K Saljutu se pak 19. září 1985 připojila loď Sojuz T-14 a Džanibekov se o pár dní později vrátil na Zemi. Savinych přistál o měsíc později.