Ač se první důchody vyplácejí už před více než dvěma tisíci lety, jejich historie je mnohem kratší. Ještě před 145 lety totiž žádné neexistují a lidé se musí se stářím popasovat na vlastní pěst.
Poprvé se důchod objeví ve starém Římě, kde ho dostávají vysloužilí legionáři. Zpočátku ve formě pozemků, než v roce 13 zavede císař Augustus (63 př. n. l.–14 n. l.) jeden z prvních důchodových systémů.
V něm vojáci po 16 letech v legii a 4 letech v záloze získávají jednorázový důchod ve výši 3000 denárů (což je 13násobek jejich ročního platu) vyplácených ze speciálního fondu (aeririum militare).
Pak se ovšem stovky let nic moc nového neděje, teprve v 17. století se objeví první předchůdci penzijních systémů v podobě různých vdovských fondů…Například saský vévoda Ernest I. Pobožný (1601–1675) zřídí v roce 1662 fond pečující o vdovy po učitelích.
Neklidné stáří
Jinak mají tehdy lidé ke stáru jen dvě možnosti. Na venkově odkázat vše potomkům a jít k nim na výminek. Ten však nebývá vždy takovou idylkou, jakou prožívá Babička na Starém Bělidle.
Často jsou vztahy napjaté, a proto si výminkáři, aby předešli sporům, nechávají vše, včetně takových detailů jako „svobodné ohřívání u kamen“, potvrdit právně závaznou smlouvou. I když ani ta nemusí být zárukou klidného dožití.
Ve městech staří lidé zůstávají u dětí, kterým na oplátku za péči hlídají děti. Ti, kteří nikoho nemají, nebo se o ně rodina nepostará, končí ve starobinci, chudobinci nebo chorobinci.
Tato zařízení nařídí v roce 1781 vybudovat ve velkých městech všech zemích rakouské monarchie Josef II. (1741–1790).
Bismarckův revoluční zákon
Ač významný americký duchovní Cotton Mather (1663–1728) navrhuje potěšit staré lidi „odchodem do zaslouženého důchodu“ už počátkem 18. století, ke zrození univerzálního důchodového systému, jak ho známe dnes, dojde až v roce 1881. Německý kancléř Otto von Bismarck (1815–1898) prohlašuje, že „ti, kdo nejsou schopni práce kvůli věku nebo invaliditě, mají opodstatněný nárok na péči od státu“.
Na to konto předkládá revoluční zákon o finanční podpoře, která bude vyplácena všem starším 70 let poté, co odejdou do důchodu. Důchod mají dostávat také invalidé.
Systém je spuštěn v roce 1889, účast je povinná a přispívají do něj zaměstnanci, zaměstnavatelé a vláda. O 27 let později, v roce 1916, je věková hranice snížena na 65 let.
Důchod pomáhá průmyslu
Během 19. století se myšlenka důchodu stává konceptem, který přijímají další země, včetně Kanady a USA, kde je penze nejprve schválena pro hasiče, policisty a další obecní zaměstnance.
Zavedení důchodového systému však nepohání jen lidumilnost politiků, ale také průmyslová revoluce, protože staří dělníci zpomalují montážní linky a zabírají místa mladým a výkonnějším. V Rakousko-Uhersku se jako první dočkají v roce 1850 státní úředníci.
Mohou jít do penze v 60 letech a výši důchodu určují odsloužená léta. Brzy získávají nárok i ostatní a každá další úprava podmínky zlepšuje. Například v roce 1964 sníží ženám hranici odchodu do důchodu podle počtu vychovaných dětí.
