To gesto zná snad každý. Postavit se vzpřímeně a zvednout pravici – správně zhruba do úhlu 135 stupňů. Má jít o starověký zvyk, jenže hajlování se objevuje až mnohem později.

Benito Mussolini (1883–1945) se odvolává na praktiku římských císařů, do karet mu hrají i některé sochy, které zvedají pravici. Ani jedna však nehajluje.

Jednu ze zmínek má na svědomí i římský pedagog Quintilianus (35–96), který se zaobírá rétorikou. Během projevů by podle něj neměla být ruka zvednuta nad úroveň očí a zároveň se dostat pod prsa.

Jasné důkazy ale chybí, a tak historici nejčastěji ukazují na obraz Přísaha Horatiů, který namaluje francouzský umělec Jacques-Louis David (1748–1825). Štětcem ztvární trojici bratrů, kteří natahují ruce po mečích.

Inspiruje se antickým příběhem, kdy mezi sebou zápolí města Řím a Alba Longa. Inscenace je však čistým výplodem malířovy fantazie. Obraz získává velkou popularitu, osobně si ho prohlédne i tehdejší papež.

Stejný motiv David použije také na nedokončené malbě Přísaha na tenisovém kurtu, kdy členové Národního shromáždění zvedají pravici. A tak malíř nevědomky vytvoří mýtus.

Pozdrav vlajce

Gesto si žije vlastním životem, například v roce 1892 vzniká v USA tzv. Bellamyho pozdrav. Děti natahují pravice směrem k americké vlajce. Význam? Slibují tím věrnost.

Přítrž této tradici udělá až zákon z roku 1942. Hajlování, coby římský pozdrav, proniká i do filmů. Některé rané snímky, jejichž děj se odehrává v antice, ho používají.

Jedním příkladem za všechny je němý italský film Cabiria (1914), který diváka vrací do období punských válek. Scénář k němu napíše básník a nacionalista Gabriele d´Annunzio (1863–1938).

Po první světové válce neskrývá rozčarování, že Itálie nezískala oblast Fiume, kde se dnes nachází chorvatský přístav Rijeka. A tak oblast zkrátka obsadí a vyhlásí Italské regentství Carnaro.

Drnká na italskou strunu a své soukmenovce zdraví právě zdviženou pravicí, to doplňuje různými provoláními. D´Annunzio nakonec musí Fiume opustit.

Hygieničtější varianta

Jeho počínání bedlivě sleduje krajan Mussolini. Fascinuje ho, jak zdvižená ruka spouští davový efekt. Když se pak v roce 1922 stává premiérem, zavádí římský pozdrav na školách. „Podávání rukou je nehygienické a neestetické,“ odtuší duce.

Právě od něj gesto odkouká o něco později Adolf Hitler (1889–1945) a zavádí ho jako pozdrav mezi straníky v NSDAP. V roce 1933 i on stojí v čele státu, hajlování nejprve nařídí státním úředníků, postupně ho začnou používat i obyčejní lidé.

Zajímavostí je, že vězňům a židům zvedání pravice zakáže. Zdvihnutí paže se učí už ve školce, pozdrav dokonce implementují do některých pohádek. Sám Hitler nehajluje vždy, ruku napíná jen při veřejných shromážděních či vojenských akcích.

V ostatních případech používá úřednickou variantu s pokrčenou rukou, protože zvedání pravačky vypadá při osobních rozhovorech komicky. Po roce 1945 gesto zamíří mimo zákon, paragrafy jeho užívání ohodnotí vysokou pokutou, nebo také pobytem za mřížemi.