Hitler na konci války sesadil Himmlera a Göringa, protože se oprávněně obával, že za jeho zády chtějí uzavřít mír se Spojenci a odstavit ho. Podle odtajněných materiálů CIA o to zřejmě Himmler usiloval už od roku 1943. Proč se to nepovedlo? A skutečně plánoval odvézt Hitlerovu mrtvolu do Londýna?

Dne 20. března 1944 předal generál William J. Donovan (1883–1959), ředitel Úřadu pro strategické služby (OSS, předchůdce CIA), tehdejšímu prezidentovi USA, Franklinu D. Rooseveltovi (1882–1945), memorandum psané Abramem Hewittem (1902–1987).

Tento dlouholetý prezidentův přítel byl totiž vyslán do Švédska, s krytím OSS, aby si udělal názor na význam Skandinávie ve 2. světové válce.

Ve švédském Stockholmu se mu podařilo setkat se dvěma muži, kteří měli velice blízko k jednomu z nejvýše postavených představitelů nacistického Německa, říšskému vůdci SS a veliteli gestapa Heinrichu Himmlerovi.

Himmlerovi vyjednavači

Byli jimi Felix Kersten (1898–1960), Himmlerův osobní fyzioterapeut, který mu pomáhal zvládat chronické bolesti žaludku, a Walter Schellenberg (1910–1952), šéf špionážní služby a vojenské rozvědky.

Ten spolu s Hitlerovým ministrem zahraničí, Joachimem von Ribbentropem (1893–1946), projednával operaci s cílem zabít ruského vůdce Josifa Stalina (1878–1953).

Akce ale selhala, neboť vybraný atentátník, Pjotr Tavrin-Šilo, byl odhalen, přeběhl a následně posílal zpět do Německa falešné špionážní zprávy.

Dle tvrzení Kerstena i Schellenberga byl Himmler ochoten vyjednávat se západními Spojenci o odstranění Hitlera a uzavření separátního míru, aby válka mohla být vedena proti jedinému společnému nepříteli, Sovětskému svazu.

Hnán strachem ze Sovětů

Co ho k tomu vedlo? Himmler nebyl voják, ale politik. Jeho chování nebylo vlastenecké, ale poháněné strachem.

Ač byl zapálený nacista a strůjce holokaustu, věrně oddaný svému Führerovi, zároveň byl oportunistou, který měl strach z toho, co se stane, pokud Německo válku prohraje. Hrůzu v něm vzbuzovala představa, že by o jeho osudu rozhodovali Sověti.

A proto začal zhruba od poloviny roku 1942 osnovat myšlenky na velezradu vůči Hitlerovi, o němž už tou dobou věděl, že je psychicky labilní.

Bankéř jako zprostředkovatel                           

Kontakt mezi Hewittem a Himmlerovými muži měl zprostředkovat Jacob Wallenberg (1892–1980), švédský bankéř, který byl mezi roky 1934 až 1944 členem švédské vládní komise pro obchod s Německem.

S Hewittem se znal osobně z dřívějška a dobře věděl o jeho vazbách na amerického prezidenta. Proto se mu svěřil, že je v kontaktu s vysoce postavenými nacisty, kteří v Německu vytvářejí buňky odporu za účelem svržení Adolfa Hitlera. Zeptal se ho, zda by byl ochoten se setkat se zástupci takových buněk.

Himmler v čele Německa?

Snažil se také ozřejmit, co vede Himmlera, Führerova věrného stoupence, k tomu, aby začal se západními Spojenci vyjednávat.

Podle Wallenbergova názoru Himmler již nevěřil ve vítězství Německa ve válce, proto hledal cestu, jak svojí maličkosti zajistit, aby nebyl, jakožto vůdčí představitel nacismu, „souzen“ za své činy.

Věřil, že bylo možné se se západními Spojenci dohodnout na tom, že by se spojili s Německem, v jehož čele by on sám stanul, a dohromady by porazili společného nepřítele, komunismus reprezentovaný Sovětským svazem.

Užiteční pomocníci nevzbuzují podezření

Hewitt zjistil, že Schellenberg, zodpovědný za zahraniční zpravodajství, byl užitečný díky svým profesionálním kontaktům a schopnosti úspěšně skrýt zvláštní úkoly, které pro Himmlera vykonával.

Kersten, jež měl finské občanství, zase mohl bez stínu podezření cestovat do Švédska, kde si zřídil svůj stálý domov, a navázat tam kontakt s americkou OSS. K setkání Hewitta s Kerstenem došlo v říjnu 1943, předtím byl Himmler jmenován ministrem vnitra, čímž se jeho pozice v Německu ještě posílila.

Jediná naděje pro Hitlerovy odpůrce

Aby se s Kerstenem mohl Hewitt vídat pravidelně, aniž by tím poutal přílišnou pozornost, předstíral problémy s páteří, které mu fyzioterapeut pomáhal řešit. Po pár schůzkách mu bylo jasné, že masér nejedná jen v zájmu Himmlera, ale i ve svém vlastním.

Chtěl spolupracovat se Spojenci, aby mu nemohly být vyčítány vazby na předního nacistického pohlavára. Ve své zprávě Hewitt uvedl: „Doktor (tj.

Kersten) na mě naléhal, abych přijel do Německa, kde bych s ním probral Himmlerovu pozici a zjistil, zda by byla dohoda možná. Jasně naznačil, že za určitých podmínek byl Himmler připraven svrhnout Hitlera a že to byl jediný muž, který na to v Německu měl.“

Himmlerova stínová vláda

Hewitt na to odpověděl, že nezastupuje americkou vládu, a tudíž neví, jak by se tato k návrhu stavěla. Proto mu Kersten doporučil, aby odjel do Washingtonu, seznámil se s postojem americké vlády a poté se vrátil s jasným stanoviskem zpět do Evropy.

Také mu sdělil, že si Himmler již buduje svoji stínovou vládu, sestávající ze členů SS, ve které jako s jedním ze svých hlavních poradců počítá i s Walterem Schellenbergem, který byl ochoten přijet za Hewittem do Stockholmu, aby mu osobně potvrdil Himmlerovy záměry.

Uzavřou Němci mír s Rusy?

Nacistický politik skutečně o dva dny později do Stockholmu dorazil. Kersten na Hewitta naléhal, aby se se Schellenbergem setkal co nejdříve, neboť ten přivezl úřadům SS ve městě kopii návrhu mírové smlouvy, kterou Německo připravovalo s Ruskem.

Po drtivé porážce u Stalingradu se nacisté chtěli prakticky vrátit k paktu Ribbentrop-Molotov z roku 1939 a opustit dobytá území v Sovětském svazu. Pro Stalina však jiný konec války než drtivá porážka Německa nepřipadal v úvahu.

Je tedy možné, že informace o mírových jednáních byla určena Himmlerem pouze pro Američany, aby snadněji přistoupili na jeho návrhy.

Američané Rusy nezradí

O svých jednáních informoval Alam Hewitt mimořádného amerického vyslance a zplnomocněného ministra ve Švédsku, Herschela Johnsona (1894–1966), který tyto zprávy předával americkému ministerstvu zahraniční.

Sám se k jednáním s Himmlerem stavěl odmítavě. Američané se obávali, že by jejich tajná jednání s čelními nacisty mohla ohrozit spojenectví se Sověty, kdyby se ti o nich dozvěděli. Stalin o tom díky svým špiónům samozřejmě zprávy měl.

Američané ze strachu, aby nic nenarušilo tzv. Velkou trojku, tedy koalici Američanů, Britů a Sovětů, své spojence o jednáních Hewitta s Kerstenem a Schellenbergem zběžně informovali.

Himmler měl najednou úplně jiné starosti

Johnson označil Hewittovo jednání za extrémně nebezpečné a zajistil, aby byl okamžitě stažen ze Švédska.

Odletěl do Washingtonu v únoru 1944 přes Londýn. Schellenberg byl z jeho náhlého odchodu zoufalý, správně jej chápal jako konec nadějí na vyjednávání s Američany. Bál se navíc, aby nebyl zatčen. To Himmler měl v té době úplně jiné starosti.

Když došlo dne 20. července 1944 k neúspěšnému atentátu na Hitlera (viz box), byl z jeho osnování obviněn mimo jiné i Himmlerův přítel, právník Carl Langbehn (1901–1944). Aby na něj nepadl ani stín podezření, urychlil vůdce gestapa jeho popravu.

Kersten a Schellenberg katastrofě unikli, jejich loajalita vůči Himmlerovi byla ale jeho podlým chováním k příteli nalomena, báli se, aby je nepotkal stejný osud.

Šéf gestapa to nevzdává

V roce 1945 už bylo německé válečné úsilí na pokraji kolapsu. Himmlerův vztah s Hitlerem se zhoršil. S vůdcem se naposledy setkal v den jeho narozenin, tedy 20. dubna 1945, kde ho ujistil o své bezmezné loajalitě.

O den později se však setkal s Norbertem Masurem (1901–1971), švédským zástupcem Světového židovského kongresu, aby s ním projednal propuštění židovských vězňů z koncentračního tábora, jednalo se asi o 20 000 lidí.

Himmler na schůzce nepravdivě tvrdil, že krematoria byla v táborech postavena proto, aby se mohla snadněji spalovat těla vězňů nakažených tyfem. Lhal i o nízkých počtech úmrtí v táborech smrti.

Schůzka s hrabětem přinesla místo míru hněv

Dne 23. dubna se Himmler na švédském konzulátu v německém Lübecku setkal s hrabětem Folkem Bernadottem (1895–1948), šéfem švédského Červeného kříže. Schůzku mu zprostředkovali Kersten se Schellenbergem.

Na setkání se Himmler označoval za dočasného vůdce Německa, neboť Hitler měl být podle něj v několika málo dnech mrtvý.

Požádal Bernadotta, aby vyřídil generálovi Dwightu Eisenhowerovi (1890–1969), že se Německo chce vzdát západním Spojencům, stále totiž věřil, že se Britové a Američané spojí se zbytkem Wehrmachtu a společně budou bojovat proti Rusku.

Největší zrada všech dob

Hitler se o tom dozvěděl z vysílání BBC 28. dubna a zuřil. Považoval to za největší zradu, jaké se kdy vůči němu někdo dopustil.

Ve své poslední vůli, sepsané 29. dubna, kdy už Sověti byli jen 300 metrů od budovy říšského kancléřství, pod kterou se ukrýval v bunkru, označil Himmlera za zrádce (stejně jako Hermanna Göeringa (1893–1946), svého zástupce) a zbavil jej všech stranických i státních úřadů i členství v nacistické straně.

Dokonce jej chtěl degradovat na vojína, k tomu ale nakonec nedošlo. Hitlerovým nástupcem se nakonec stal velkoadmirál Karl Dönitz (1891–1980). Ten pak Himmlera ze všech jeho funkcí ve státě skutečně propustil.

S Hitlerovou mrtvolou do Londýna

Himmler však šel ve svých plánech ještě dál! Chtěl zřejmě „unést“ Führerovu mrtvolu do Velké Británie, aby tak Spojence ujistil o tom, že své návrhy myslí opravdu vážně.

Není jisté, zda měl Hitlera v bunkru zavraždit nějaký Himmlerův komplic, nebo šéf SS najisto počítal s vůdcovou sebevraždou, každopádně jeho spojka se měla poté zmocnit Hitlerova mrtvého těla a projít s ním skrz Brandenburskou bránu.

Blízko té si totiž nechal vůdcův pilot Hans Baur (1897–1993) připravit rozjezdovou dráhu s několika letadly. Jedno z nich mělo vzlétnou s nevšedním nákladem a odvézt ho do Anglie.

Hitler byl o Himmlerově plánu zpraven svým věrným pobočníkem, generálem Wilhelmem Burgdorfem (1895–1945).

Nezdařený pokus o útěk, podařená sebevražda

Události ale nabraly jiný spád a po uzavření míru mezi Dönitzem a Spojenci se Himmler musel skrývat. Prchl v přestrojení za rotmistra vojenské politické policie s padělanými doklady. I tak byl 21. května 1945 zajat Brity.

Ti ho nepoznali, protože si oholil svůj pověstný knírek. Posléze nacistický pohlavár přiznal, kým skutečně je.

Po převozu do města Lüneburg o dva dny později rozkousl Heinrich Himmler kyanidovou kapsli, kterou měl ukrytou ve falešném zubu, a sám se tak, stejně jako mnoho dalších nacistů, sprovodil ze světa.