Vypadají jako pohodoví dobráci, kterým je všechno kolem jedno. Zdání ovšem klame. Rozzuřený hroch dokáže běžet nepříjemně rychle a tato zvířata mají v rámci dlouhodobých statistik na kontě víc smrtících útoků na lidi než kterýkoli africký predátor.

Zapomeňte na lvy, krokodýly, nebo slony. Nejnebezpečnějším zvířetem Afriky je hroch!

Ročně prý zabije asi 200 lidí, což je víc obětí, než mají na svědomí lvi, sloni, levharti, buvoli a nosorožci dohromady. Hroch je extrémně agresivní a teritoriální zvíře. Špatnou zkušenost s ním měli i muži, kteří v minulých staletích objevovali Afriku.

David Livingstone, Henry Morton Stanley, Richard Burton, nebo John Speke – ti všichni málem přišli kvůli hrochům o život. Nejčastěji při plavbě člunem po řece, když se hroši pokusili převrhnout jejich lodě.

Zaútočí na kohokoli!

Dělo se to tehdy, v dobách prvních průzkumných výprav do nitra černého kontinentu, a děje se to i dnes. Hroši útočí na kohokoli, kdo narušuje jejich teritorium, a zejména pokud mají mláďata, jsou velmi agresivní a zuřiví.

Často útočí na domorodce plavící se na loďkách, ale výjimkou nejsou ani napadení na souši. Pokud člověka neutopí, způsobí mu svými 70 centimetrů dlouhými špičáky rozsáhlá vnitřní zranění nebo ho rozdupou.

Proč požírají dobytek?

Stádo agresivních hrochů před několika lety terorizovalo Namibii. Útočili na rybáře, krávy, které se chodily napít ke břehům „jejich“ řeky a pošlapávali rýžová pole.

Roku 2002 zase hroši v etiopské provincii Kaffa útočili na krávy – a dokonce pak zabitý dobytek požírali. Jedna německá turistka potvrdila, že viděla hrocha, jak zaútočil na gazelu, která se brodila řekou.

Loď na zádech obrovského hrocha

Každoročně hroši zabijí několik neopatrných turistů, ale občas jim podlehne i zkušený lovec. Jsou totiž nevypočitatelní.

„Jako bych najednou ohluchl a oslepl,“ popsal Paul Templer děsivý útok hrocha na jihoafrické řece Zambezi v roce 2013, při kterém se ocitl v jeho tlamě. Výpadu zvířete přitom nic nenasvědčovalo.

„Ten den jsem vzal na výpravu v kajacích klienty a tři průvodce v zácviku – Mika, Bena a Evanse,“ popsal Templer okamžik před útokem. „Silná rána, kterou jsem za sebou ucítil, mě překvapila.

Otočil jsem se zrovna v době, kdy byl Evans vymrštěn z lodi a letěl vzduchem. Jeho loď se dvěma klienty, kteří byli stále v ní, se napůl zvedla z vody na zádech obrovského hrocha,“ vyprávěl.

Na ostatní průvodce zakřičel, aby se s turisty uchýlili na nedalekou skálu, a vydal se na pomoc Evansovi.

Zápach zkažených vajec

Když se ale chtěl po Evansovi natáhnout, najednou sám zmizel v temnotě. „Cítil jsem, že mám nohy ve vodě, ale horní polovina těla byla takřka suchá. Byl jsem lapen v něčem slizkém.

Uvnitř byl strašlivý sirný zápach, podobný zkaženým vejcím, a cítil jsem ohromný tlak na hrudi,“ vyprávěl dále Templer. Útok se odehrál pod vodou. Když hroch nakonec otevřel čelisti, podařilo se Templerovi uniknout.

Čas v hroší tlamě utíká pomalu

Snažil se doplavat k Evansovi, ale zvíře ho opět popadlo a stáhlo pod vodu. „Nikdy jsem neslyšel o hrochovi, že by takto útočil opakovaně. Jednoduše mě chtěl zabít. Zase jsme se ponořili pod vodu na dno, všechno utichlo.

Krev z mého těla crčela a ve mně převládl pocit odevzdanosti. Nemám ani ponětí, jak dlouho jsme byli pod vodou – čas v hroší tlamě utíká velmi pomalu.“

Zbraně dlouhé 70 cm

Dospělý samec hrocha může vážit až 3000 kilo a umí být pekelně rychlý. Když chce, umí na souši zrychlit až na 30 km/h. Navíc je nečekaně obratný, spoustu turistů zaskočil tím, jak rychle se dokázal vyškrábat z vody na příkrý břeh.

Hroší zuby jsou hrozivé, dolní špičáky mohou měřit až 70 centimetrů! Slouží především jako zbraň ve vzájemných soubojích.

K trhání potravy slouží hrochům tuhé, kožovité pysky, zuby používají jen při dobývání kořenů vodních rostlin. Síla čelistního stisku činí až 8100 newtonů. Je to, jako by na čelisti tlačila hmotnost 810 kilogramů.

V bahně hrocha nespatříte…

Hroši dovedou vytrvale plavat, ale dokonce i běhat pod vodou. Ve vodě jsou mrštní a vydrží pod hladinou na jedno nadechnutí až 10 minut. Tito býložravci vycházejí na pastvu jen v noci, kdy jim sluneční žár nevysušuje kůži.

Naprostou většinu dne tráví hroši odpočinkem. Prospí až 18 hodin denně – a nesnášejí, když je někdo vyruší. Ve vodě a v bahně jsou téměř neviditelní, takže je turisté nebo domorodci mohou vyrušit velice snadno, aniž by to tak zamýšleli.

Hroši jsou nebezpeční především tím, že před útokem nijak nevarují a rovnou se vrhají na cíl.

Jak útočí monstrum?

Jde o nesmírně teritoriální zvířata. To znamená, že si velice agresivně hlídají svůj životní prostor a okamžitě útočí na kohokoliv, kdo jej naruší. Typický útok vypadá tak, že ponořený hroch uvidí člun, který narušil jeho teritorium.

Vynoří se těsně vedle něj a buď člun rovnou převrhne, nebo ho rozkouše.

Už jen tohle stačí, aby to lidem způsobilo těžká zranění, ale hroši občas oběti „dorážejí.“ Útočí i na suchu – to ale nekouše, spíš se snaží člověka přirazit k zemi a udupat, anebo ho narazí na blízký strom nebo kámen.

Mršiny k obědu

Nejagresivnější jsou dominantní samci, ale často útočí také samice, které hlídají mláďata. Velký pozor je třeba dávat také na staré samce – ti nepotřebují žádnou záminku k útoku a souboje se slabšími dokonce aktivně vyhledávají.

Přírodovědci zaznamenali i spoustu případů, kdy se hroší agresivita obrací proti vlastnímu druhu. Samci zabíjejí bezdůvodně mláďata, neustále spolu bojují a jsou známé i případy hrošího kanibalismu, zejména u mršin, které zabili krokodýli.

Potí hroši krev?

Kůže těchto velkých zvířat je téměř bez srsti a je velmi citlivá na ultrafialové záření. Proto hroši tráví většinu dne ve vodě, která chrání kůži před vyschnutím.

Navíc pokožka produkuje načervenalý sekret, který obsahuje pigmenty chránící kůži proti ultrafialovému záření a růstu škodlivých bakterií. Z toho vznikla pověra, že hroši potí krev.

Ve dne odpočívají, v noci se pasou

Hroši jsou rozšířeni podél téměř všech větších toků Afriky. Přes den většinou ve skupinách odpočívají v mělké vodě a v noci vyráží na mělčinu za pastvou.

Jejich nozdry, oči i uši jsou posazené vysoko na hlavě, takže mohou být téměř úplně ponoření, a přesto můžou dýchat a vnímat co se děje nad hladinou. Nozdry a uši mají záklopky, které při potápění uzavře.

Kruté souboje a vraždy mláďat

V místech s hustší populací hrochů spolu samci často vzájemně bojují o samice nebo o teritorium. Časté je hlavně „zívání“ hroších samců, což je projev imponování, pouze v zajetí takto hroši žebrají o potravu.

Pokud se ani jeden ze samců nedá imponováním zastrašit, následuje souboj. Samci se při souboji koušou tesáky, boje mohou být velmi kruté, o čemž svědčí časté šrámy na kůži samců.

Pokud je v souboji vůdčí samec poražen, vítěz ovládne tlupu a v některých případech usmrtí všechna sající mláďata, která zplodil jeho předchůdce (podobně jako u lvů).

Co vyžaduje vůdčí samec

Výrazem podřízenosti je u hrochů tzv. submisivní kálení. Podřízený samec při něm vystrčí zadní část těla z vody a vykálí se před dominantním jedincem, často doslova na jeho čenich. Vůdčí samci tento projev často přímo vyžadují od podřízených samců v tlupě.

Hroši jsou velmi hlučná zvířata, ozývají se ve vodě i na souši, a to dutým řvaním, bučením, funěním, chrochtáním a dalšími zvuky, mládě v nouzi přivolává matku kvičením.

Jak ulovit hrocha

Pro svou velikost a nápadný vzhled poutali hroši odedávna pozornost člověka. Hrochy lovili už prehistoričtí obyvatelé Afriky. Známými lovci hrochů byli staří Egypťané, kteří při lovu používali harpuny s plováky.

Stejným způsobem lovili hrochy domorodci v severovýchodní Africe ještě počátkem 20. století. Jinde lovci stříleli hrochy otrávenými šípy, chytali do jam nebo chytacích ohrad. Od 19. století se většinou loví odstřelem pomocí těžkých kulovnic.

Biče, štíty, klávesy i zubní protézy

Hroší maso je chutné a nepříliš tučné, tuk je totiž uložen pod kůží. Domorodci maso zpracovávají nejčastěji sušením. Využívá se také hroší kůže, z níž se vyráběly například štíty či biče.

Hroší zuby lze po odstranění tvrdé, žlutohnědé skloviny zpracovávat podobně jako slonovinu. Jsou sice menší, věkem ale nežloutnou. Využívání hroších klů vzrostlo hlavně po roce 1989, kdy byl vyhlášen mezinárodní zákaz obchodu se slonovinou. V 19. století se z hroších zubů vyráběly klávesy klavírů nebo zubní protézy.