Jakmile se někde objeví větší obnos peněz, v hlavách podvodníků se rozsvítí jakási červená kontrolka. Ta je pohání si namastit kapsu. Zatímco někdo ve světle svíčky škrábe okraje mincí, další si se štětcem v ruce hraje na Piccasa. A všichni chtějí obejít systém.

Lidská hrabivost nezná mezí, padělky jsou proto staré asi tak jako lidstvo samo. A je jedno, jestli jde o peníze nebo původní primitivní platidla. Vždy se najde někdo, kdo touží svým drzým nápadem udělat díru do systému, a žít si jako král.

Hon na mince

Padělat kovové mince? V době výhradně dukátové běžná záležitost a pokoušená. Většinou stačilo minci trochu přibrousit a pak vypustit mezi prostý lid bez ohledu na mizivou koncentraci drahých kovů.

Přesně takhle se v 17. století v Anglii snaží udělat terno manželé Thomas a Anne Rogersovi. Ti zvládnou na 40 falzifikátů, v jejich zápalu jim ale nesecvakne, že si koledují o trest smrti.

Padělání je totiž v jejich době považováno za velezradu. Když konečně spadne klec, Thomase čeká šibenice a rozčtvrcení, zatímco na Anne je připraveno upálení zaživa.

Právě jejich mistrovský kousek však inspiruje Isaaca Newtona (1643–1727), aby se roku 1696 zasadil o vroubkované okraje.

Když se chce někdo rozsekání vyhnout, zkouší obsah drahého kovu v minci pozměnit, případně ji vyrazit z mědi a teprve pak zfalšovat barvu. V Řecku proto není ničím výjimečným narazit na uštípnutou minci, když se Řekové pokouší odhalit, zda není falešná.

Super kvalitní várka

Větší výzvou i adrenalinem je ale padělání bankovek. Nejspolehlivější je kontrola vodoznaku, stačí jen bankovku natočit proti světlu. Dalším důkazem může být papír, jakmile „nešustí“, je něco špatně.

Falšování proto vyžaduje zručnost, techniku a brilantní mozek, který musí mít veškerá bezpečnostní opatření v malíčku. Dodnes budí pozornost tzv. superdolary, padělky amerických padesátidolarovek a stodolarovek.

Na trhu se objevují v letech 1980–2000 a podle některých odborníků jsou dokonce kvalitnější než originál. Svůj podíl na tom má zejména opticky fungující proměnlivá barva (OVI). Ta má být údajně při jedné z cest do tiskárny odcizena a následně zneužita.

Informaci však americká tajná služba nikdy nepotvrdí. I když ve Spojených státech usilovně pátrají, nikdy nezjistí, kdo dal „superdolary“ do oběhu. Spekuluje se o Severní Koreji…

Padělám se štětcem a barvou

Ne každý se narodí jako hvězda, která tahá strážce zákona za nos.

Zavalitější chlapík s divokým plnovousem Emanuel Ninger (1845–1924), který do USA prchne z Německa, se na konci 19. století rozhodne udělat díru do systému tím, že bude bankovky kreslit.

Nakreslit sice zvládne jen 5–6 bankovek měsíčně, při všech si ale počíná precizně. Dokud po 14 letech neudělá začátečnickou chybu. Při posezení v baru si jednu z bankovek odloží na mokrý pult.

Když chce po nějaké době zaplatit, barmanovi zůstane většina barvy na prstech. A tak bez váhání volá policii. Ninger si za svou troufalost odsedí 6 let. Jeho příznivci však poukazují na to, že jeho peníze jsou spíš uměleckým unikátem než obyčejnou drzostí.

Vyměníme ho… za mrtvolu!

Když už se někdo jako zkušený padělatel osvědčí, je těžké ho nahradit. Přesně takovou potíž řeší společníci Benjamina Boyda, kteří mají bez jeho zkušeností a pravidelně obměňovaných padělatelských desek hluboko do kapsy.

A protože Boyd bručí v chládku, rozhodnou se ho dostat na svobodu s pomocí prezidenta Abrahama Lincolna (1809–1865). Políčí si totiž na jeho ostatky, které mají v plánu ukrást a vrátit výměnou za Boydovo propuštění a za 200 000 dolarů navíc.

Než se však stačí s lopatami vydat na hřbitov, policie jim na rukou cvakne želízky.

(Zdroj foto: Shutterstock.com)