Území dnešní Spojených států amerických bylo nejprve osídlováno domorodými kmeny, které přicházely z Asie. Po Kolumbově objevu jej kolonizovalo několik států včetně Velké Británie. Jak ale došlo k osamostatnění a vzniku tohoto státu?

Původ praobyvatel Severní Ameriky není přesně znám. Podle všeho se na americký kontinent dostaly kočovné kmeny z Asie přes zamrzlý Beringův průliv před 30 000 lety, a to v několika migračních vlnách.

Prvním Evropanem, který se dostal do Severní Ameriky, byl nejspíš vikinský mořeplavec Leif Eriksson, když plul z Norska do Grónska. Objevil se na území dnešního Labradoru.

Kolumbův objev

Vše se změnilo v okamžiku, kdy Kryštof Kolumbus objevil v roce 1492 Ameriku a celý kontinent se začal kolonizovat. Nejprve Španěly, na nové území postupně přicházeli i Francouzi, Nizozemci a Britové.

Na teritorium pozdější Nové Anglie dosáhl v roce 1498 italský mořeplavec v anglických službách, Giovanni Caboto (John Cabot). Až do poloviny 18. století si pak tyto země rozdělily americké území.

První osadníci

Angličtí osadníci založili v roce 1607 město Jamestown na území dnešní Virginie. Evropané přivezli do nové země koně, dobytek a prasata. Na oplátku zase do Evropy přiváželi kukuřici, brambory, tabák fazole nebo krůty.

O několik let později sem připlula loď Mayflower, na které bylo 120 puritánských vystěhovalců z mysu Code v dnešním Princetownu. Noví obyvatelé uzavřeli s britskou stranou smlouvu, která jim zaručovala spravedlivé zacházení.

Kolonie sice podléhala britské koruně, ale stala se brzy nezávislá na zahraniční politice.

Postupně se začala rozdělovat na rolnicko-řemeslnický sever, na jihu lidé žili z plantážnického hospodářství založeném na vykořisťování otroků, chudých míšenců, ale i bělochů.

Vybíjení indiánů

Kvůli novým obyvatelům ale trpěli původní obyvatelé, kteří kvůli nově přivezeným nemocem umírali. Jednalo se především o spalničky a neštovice. Na ně totiž neměli indiáni imunitu.

K rozsáhlým epidemiím a vymírání domorodců docházelo ještě před začátkem rozsáhlejšího evropského osidlování. Pak přišly první vážnější konflikty mezi domorodci a kolonisty, a to během povstání Powhatanů, při kterém Indiáni zabili stovky anglických osadníků.

Největšími konflikty byla válka krále Filipa a válka s kmenem Yamasee v Jižní Karolíně.

Jdeme na západ

Chudí kolonisté po zabrání území původních indiánů místa zkultivovali a prodávali majitelům plantáží. Tak vznikaly další kolonie.

Každá z nich měla poněkud jinou vládní strukturu, přičemž nejvyšším představitelem se stal guvernér, který byl jmenovaný z Anglie a řídil výkonnou správu. Velmi rychle se staly zcela nezávislými na Koruně.

Současně s Brity zde ale zakládala své státy také Francie. Jejich největší kolonií se stala Kanada a od roku 1731 také Louisiana. Během let proto započala velká britsko-francouzská koloniální rivalita, která vyvrcholila Sedmiletou válkou (1756–1763).

Britské kolonie měly v té době více než 1,5 milionu obyvatel, zatímco Nová Francie pouhých 80 000.

Zdánlivý mír

Rozpor v území nakrátko vyřešila Pařížská smlouva z roku 1763, kdy Británie získala francouzská území včetně Kanady. Louisiana pak připadla Španělsku. V té době se ale projevily rozdíly mezi koloniemi a Velkou Británií.

Nová země byla totiž vynikající dodavatel nerostných surovin a Británie se po válce potýkala s vysokými dluhy. Proto začala zavádět různá omezení a opatření, aby samostatnost kolonií omezila.

Kolkový zákon

Spory se rozběhly hlavně kvůli britskému zákonu o kolkovném z roku 1765. Tehdejší ministerský předseda George Grenville bez souhlasu kolonií prosadil zákon o přímém zdaňování veškerých dokumentů a tisku, které musely být opatřeny zvláštním kolkem.  Kolonisté se proti tomu ohradili a požadovali spoluúčast jejich zvolených zástupců.

Právník James Otis jejich postoj zformuloval jasně: „Žádné zdanění bez parlamentu.“

Neustálé protesty

Ve stejný rok Britové také uzákonili Quartering Act, který stanovil, že na určitých územích se mají občané na své náklady postarat o ubytování a stravu pro britské vojáky, což se samozřejmě americké straně nelíbilo.

Na tento protest anglický parlament zareagoval zrušením zákona, trval ale na své zákonodárné moci v koloniích. Britský parlament pak zahájil debatu, zda kolkový zákon zrušit nebo vyslat armádu k jeho prosazení. Parlament tedy daně stáhl.

Zaplacení cel

O rok později byly schválené tzv. Towneshendovy zákony, které koloniím ukládaly dovozní cla na zboží každodenní spotřeby, jako bylo sklo, čaj, olovo nebo papír. To ale kolonisty rozčílilo a začaly bojkotovat britské zboží.

V roce 1770 se nová cla sice zrušila, výjimku tvořil ale čaj, který si Britové ponechali jako výraz svého práva. V témže roce se odehrál tzv. bostonský masakr, kdy kolonisté házeli sněhové koule a smetí na britské vojáky.

Ve zmatku začali vojáci do davu střílet. Zemřelo pět lidí. Z toho důvodu zorganizoval Samuel Adams, vůdce kolonistů v Bostonu a Massachusetts, propagandistická centra. Z jeho iniciativy se také v roce 1773 konalo tzv. bostonské pití čaje.

Převlečení za indiány

Občané Bostonu při tomto aktu v převlečení za indiány přepadli lodě Východoindické společnosti a hodili do moře 342 beden čaje v celkové hodnotě zhruba 10 000 liber.

Na to Britové nejprve reagovali uzavřením bostonského přístavu, potom požadovali po městu odškodné, rozpustili massachusetskou Horní sněmovnu a posílili jednotky v severoamerické kolonii.

Kolonisté se mezitím v roce 1774 shledali na prvním kontinentálním kongresu ve Filadelfii. Znovu odmítli celní zákony a zdůrazňovali loajalitu k mateřské zemi.

Dlouhá cesta k nezávislosti

Parlament na to reagoval vydáním tzv. Donucovacích zákonů, které zbavily Massachusetts jeho historického práva na samosprávu a nastolily v něm vojenskou správu, což vyvolalo pobouření a odpor ve všech třinácti koloniích.

Kongres vyzval k bojkotu britského obchodu, vydal soupis práv a stížnosti a žádal krále o nápravu těchto křivd. Odvolání nemělo žádný účinek a následně byl svolán druhý kongres, s cílem zorganizovat obranu kolonií proti britské armádě.

Britové se vracejí

Britové se pokusili dostat Boston pod kontrolu, což vedlo v roce 1775 k bitvě u Lexingtonu a Concordu, když se Britové snažili zabavit zásoby munice a zatknout vůdce Patriotů.

To se jim ale nepovedlo, a navíc korespondenční výbory rozhlásily zprávu o vítězství kolonií, čímž započal skutečný boj za nezávislost. Američané poté oblehli britskou armádu, během toho došlo k bitvě u Bunker Hillu.

V ní sice britská armáda dosáhla taktického úspěchu, neměl ale strategický význam. V té době se do čela armády postavil George Washington. Ten provedl skvělý manévr, když překročil řeku Delaware a uštědřil Britům porážku u Trentonu a Princetonu.

Vyhlášení nezávislosti

V květnu 1775 se sešli ve Filadelfii delegáti z dvanácti kolonií na druhém kontinentálním kongresu. V tu chvíli zakázal britský parlament jakýkoli obchod s koloniemi. O rok později uveřejnil ve Filadelfii publicista Thomas Paine leták Zdravý rozum:

Vzkaz obyvatelům Ameriky, v němž vyzval Američany, aby založil nezávislou společnost rozumu a práva. Na tomto kongresu byla 4. července 1776 přijata Deklarace nezávislosti severoamerických kolonií na Velké Británii.

Nový stát byl založen na osvícenských ideálech liberalismu, které Thomas Jefferson popsal jako nezcizitelná práva na „život, svobodu a hledání štěstí“.

Válka pokračuje

Tím ale nic neskončilo, Britové se stále nechtěli vzdát a boje pokračovaly. I když George Washington neměl dostatečně vyzbrojené a vycvičené vojsko, místní znali na rozdíl od britské armády velmi dobře terén. Američany navíc podporovali dobrovolníci z Evropy.

Vítězství Američanů v bitvě u Saratogy v roce 1777 vedlo Francii k uzavření spojenecké smlouvy s USA. O dva roky později se na americkou stranu přidali i Španělé a Nizozemci, čímž se vyrovnaly vojenské a námořní síly na obou stranách.

Kdo jiný než Washington

George Washington se osvědčil na více stranách. Byl výborným vojevůdcem, dokázal obratně jednat s Kongresem a guvernéry států, vybíral a mentoroval své vyšší důstojníky a zajišťoval podporu a výcvik svých vojsk.

Jeho největší výzvou byla hlavně logistika, jelikož Kongres ani státy neměly finanční prostředky na zajištění výstroje, munice, oblečení nebo potravin pro vojáky.

Budiž Spojené státy!

Dne 19. října 1781 kapituloval britský generál Charles Cornwallis, což de facto znamenalo konec války za nezávislost. O šest let později pak přijal ústavodárný konvent ve Filadelfii Ústavu, čímž se svazek států změnil na spolkový stát.

Po skončení války odplula v roce 1783 britská armáda z New Yorku a s ní odešli i vedoucí představitelé loajalistů. K překvapení všech si ale George Washington neuzurpoval moc, místo toho se vrátil na svou farmu ve Virginii.

První prezident

V roce 1787 se svolal konvent ve Filadelfii. Delegáti ze všech států sepsali novou Ústavu, která stvořila mnohem silnější a efektivnější ústřední vládu, se silným prezidentem a právem udělovat daně.

Nová vláda odrážela převažující republikánské ideály záruky osobní svobody a omezování moci vlády prostřednictvím systému dělby moci.

V roce 1791 došlo k přijetí Listiny práv, která obsahovala prvních deset dodatků k Ústavě, které zaručovaly individuální svobody jako je svoboda projevu a náboženského vyznání, právo na soud a konstatovala, že občané a státy mají vyhrazena práva.

V roce 1789 stanul v čele státu prezident George Washington. Klidných časů se ale ani v budoucnosti Spojené státy nedočkaly.