Jak udržovat chlad v dobách, kdy si o elektřině můžeme nechat jen zdát? Holandský vynálezce Cornelis Drebbel předvádí před anglickým králem Jakubem I. (1566–1625), jak změní léto v zimu.

Část Velké síně Westminsterského opatství zchladí pomocí kádí a žlabů naplněných ledem se solí. Chladný vzduch pak větrákem na ruční pohon žene po místnosti.

Není prvním, kdo přemýšlí, jak se ochladit. Už starověcí Římané spojují kvůli tomu své domy s blízkými akvadukty. Arabové zase staví na střechách věže, jež fungují jako chytače větru.

Američan Benjamin Franklin (1706–1790) s kolegou Johnem Hadleym (1731–1764) z Cambridgeské univerzity dávají v roce 1758 hlavy dohromady a zjistí, že zvládnou ochladit předmět během odpařování těkavých látek.

Geniální dvojice kutí v prostředí, kde je kolem osmnácti stupňů, při pokusu se jim podaří srazit teplotu předmětu na mínus čtrnáct!

„Je vidno, že můžeme zmrazit člověka k smrti i za velmi teplého dne,“ pronese po experimentu Franklin. A na jejich práci naváže anglický kolega Michael Faraday (1791–1867). Vědec dojde k tomu, že stlačený a zkapalněný amoniak umí snížit teplotu okolí.

Prezidentův konec

O deset let později hledá ideální způsob floridský lékař John Gorrie (1803–1855). Jeho pacienti trpí malárií a žlutou zimnicí, a tak musí být v zimě. Ale na okna nemocnice žhne slunce. Zkouší tedy místnost zchladit kýbly s ledem – kýženého efektu ale nedosáhne.

Podobně je to i v případě postřeleného amerického prezidenta Jamese A. Garfielda (1831–1881). I tento významný pacient by měl mít v místnosti chlad – ten za pomocí ledu udržují jeho ošetřovatelé dva měsíce. Spotřebují na to stovky kilogramů ledu, ale státník stejně umírá.

Já na to přijdu

Jasno do problematiky vnese až na začátku 20. století jistý Willis Carrier (1876–1950), i když to zpočátku tak nevypadá. Pětadvacetiletý inženýr pracuje ve strojírenské firmě, kterou kontaktuje newyorská tiskárna. V oblasti řádí šílená vedra, a tak jim špatně schnou barvy a kroutí se papír.

Carrier v roce 1902 přichází se skvělým nápadem – ke stropu zavěsí textilie napuštěné solným roztokem. Jenže výsledkem jsou jen zrezavělé stroje. Carrier se ale nevzdává. Při čekání na vlak si uvědomí souvislost mezi teplotou, vlhkostí a rosným bodem.

Bez majitele

Nakonec zkonstruuje přístroj, jehož princip spočívá ve hnaní vzduchu kolem trubek se studenou vodou. Tím dojde ke srážení vodních par a okolní prostor se ochladí! Klimatizace je vysoká dva metry, na délku má metrů šest. Podnik přijde na 50 000 dolarů (dnes asi 13 milionů korun).

V roce 1904 si vynález odbude premiéru na Světové výstavě. Do domácností se podívá o deset let později. Jako první si ji objedná Charles Gilbert Gates (1876–1913). Než mu ji ale nainstalují, obchodník umírá.

Ve 30. letech minulého století už to jde ráz na ráz – pokojová klimatizace na parapety oken, přenosný klimatizační systém do auta, ale i první auto s již zabudovanou klimatizací.