Nacisté by se možná hodně divili, jak daleko lze v trýznění lidského těla ještě zajít.

Místo biče list vlnitého plechu, pěsti nahradí dláto, schopné vylamovat zuby i kolenní čéšky, a nemocemi prolezlý kavalec vystřídá „postel“ z ostnatého drátu.

Tři roky po startu Indočínské války  (1946–1954) začnou Francouzi na vietnamské ostrově Phu Quoc stavět pro své odpůrce vězení. Hotovo mají za rok a než boje skončí, stačí do něj vměstnat přes 14 000 lidí.

Někdy v té době dostane věznice své přízvisko – „kokosová“, které se s ní následně táhne navzdory všem změnám jejího zevnějšku.

V 50. letech se z ní na nějaký čas stane výcvikový tábor, v roce 1967 ji ale vláda Jižního Vietnamu ve spolupráci s americkými armádními inženýry začne vracet její původní účel. Probíhající válka jim k tomu poskytne ideální důvod.

A když návrat, tak ve velkém stylu. Náročná přestavba udělá z věznice hotový mučící palác. Ztělesněné peklo na zemi pro ty, kteří nedobrovolně překročí jeho práh – bojovníky Vietkongu a jejich příznivce.

Odlétající kůže a zubař s dlátem

Na ploše 400 hektarů vyroste rozlehlá pevnost zla s 12 sektory (později jsou přistavěny ještě další dva), každý s místem pro přibližně 3000 vězňů. Ti nemají žádná práva a smrt tady přichází rychleji, než slunce vystoupá na obzor.

Třeba během elektrických šoků, nebo bičování listem vlnitého plechu, při kterém kůže odlétá z nešťastníků po cárech. Samozřejmě nesmí chybět waterboarding nebo vylamování zubů dlátem. To věznitelé s oblibou používají i na kolenní čéšky.

Jindy hází narušitele režimu do vařící vody, oslepují je světlomety nebo je strčí mezi dvě desky a utahováním šroubů drtí hrudník.

Šup do tygří klece!

Někdy je to trest za neposlušnost, jindy jen bachařův rozmar. Nudí, se, popřípadě se špatně vyspal. Ostatně, k čemu mít v pekle důvod?

A tak vězni do vyčerpání šplhají nazí nahoru a dolu po trnitých stromech, můžou si vyřvat hlasivky při trhání nehtů, mlácení nebo pálení genitálií. Občas skončí v prázdném sudu, do kterého pak dozorci mládí palicemi tak dlouho, až dotyčný ztratí sluch.

Co je to ovšem proti vrážení zhruba 10 cm dlouhých hřebů do rukou, nohou, trupu i hlavy. Esem v rukávu jsou pak tzv. tygří klece, útlé komůrky, vyrobené z ostnatého drátu.

Nejde v nich dělat nic jiného, než zůstat nechybně v krkolomné pozici, tedy pokud člověk nechce mít tělo rozřezané na maděru.

Kde člověk přestává být člověkem

Vydržet mezi tou spoustou mučících udělátek naživu, znamená výhru v krvavé loterii. Během vietnamské války tu trpí více než 40 000 lidí. Z nich 4000 se domů už nikdy nevrátí a těm, co se to po konci války v roce 1975 podaří, zůstanou doživotní následky.

Na těle i na duši. V 90. letech jsou pozůstatky Kokosové věznice prohlášeny za národní kulturní památku. Každý rok přilákají na 10 000 návštěvníků. Mnozí z nich jsou bývalí vězni, vracející se mlčky do míst, kde na čas přestali být lidmi.